J. A. Komenského “Cesta světla”
 
 Zkrácená verze knihy J. A. Komenského VIA LUCIS

I. SVĚT JE ŠKOLOU BOŽÍ MOUDROSTI

Chystáme se povzbudit svět, aby se snažil být v souhlase se svým jménem a vykonávat
vůli svého Stvořitele, a dále ukázat cesty, které zjevuje Bůh a které jasně vedou k oné věci.

Svět nebyl stvořen k jinému účelu než aby byl člověku předehrou k samotné věčnosti, tj. nižší školou, do níž jsme posíláni dříve než postoupíme do nebeské akademie.

Člověk je posílán na svět proto, aby se učil hledat Boha a poznávat Tvůrce podle skutků dokud nepřijde čas, kdy se mu samému uzná za vhodné ukázat se mu nezastřeně tváří v tvář.

Abychom se zde mohli učit, tak Bůh nám dal tři knihy, všechny ony knihy své věčnosti, tj. sebe samého, jako nákresy praobrazu, ukazující jeho velebnost, moc, moudrost a dobrotu a také vůli, co chce, abychom dělali, a co uložil, aby se s námi stalo, jestliže tak jednáme nebo nejednáme.

První a největší knihou Boží je viditelný svět, popsaný tolika písmeny, kolik je v něm vidět Božích výtvorů.

Druhou knihou je člověk sám, stvořený k obrazu Božímu. Jemu je vdechnut dech Božího života, tj. rozumná duše, která se stala měřítkem všech věcí.

Vše, co existuje, se přirozeně vrací ke svým počátkům, také člověk se vrací k Bohu a k tomu, co je v Bohu. Je přitom nesen jakýmsi přirozeným puzením tužeb a ze samotných tužeb se učí, co je Bůh a jaký je.

Třetí knihu mu Bůh přidal jako komentář knihy vnějšího světa, jako vodítko vnitřního světa, svědomí - Svatá Písma.

Všichni mají první knihu na očích, druhou v srdci. Kéž by také všichni rádi brali do rukou třetí knihu, prohlíželi ji očima a nosili v srdci! Kéž by rádi ze všech těchto knih čerpali pravé světlo pravé moudrosti!
 

II. ŠKOLA SVĚTA JE VINOU LIDÍ UVEDENA VE VELKÝ ZMATEK

Bohužel, že tato škola světa se tak velice odchýlila od úmyslu Stvořitele! Jen málokteří dbají na to, kvůli čemu jsou sem posíláni! Většina jako by sem přišla bydlet a co nejdéle zde pobýt; tráví život ve velké nevědomosti jak pokud jde o Boha, tak pokud jde o sebe a všechny věci.

Ti pak, kteří se zušlechťují pouze vzděláváním, nesledují hlavní cíl, hledání a nalezení své blaženosti v Bohu, ale snaží se sloužit břichu, shrabovat bohatství, pachtit se po marných poctách a své nadání dávat do služeb zvědavosti.

Ti, kteří usilují o opravdové dobro, často dosahují toho výsledku, o němž mluví apoštol: “Stále se učíme a nikdy nedocházíme k poznání pravdy.”

Tak se ze školy moudrosti stal svět cvičištěm hlouposti a zuřivosti a z velké části shromaždištěm satanovým.

Ta nešťastná obluda - atheismus - všude již zjevně vládnoucí nebo tajně se plazící, je přesvědčivým svědectvím toho, jak špatně prospívá škola světa.

“Jako zajatec bude veden můj lid, protože je bez vědění.” (Jes. 5, 13)

“Člověk uchylující se z cesty vědění bude odpočívat v shromáždění mrtvých.” (Přísl. 21, 16)

Je proto nutno nalézt účinnou cestu, jak odstranit z lidských duší onu odpornou tmu nevědomosti a různic a uvést na svět jas moudrosti.
 

III. JAK BYLY RŮZNÝMI ZPŮSOBY HLEDÁNY LÉKY NA LIDSKÉ ZMATKY, ALE ŽÁDNÝ DOSTI ÚČINNÝ NEBYL DOSUD NALEZEN

Bůh nejprve různými napomenutími, potom podivuhodně volenými prostředky, buď zázraky nebo lidmi obdařenými neobyčejným nadáním vytýká lidem hloupost, že nejdou ani za světlem rozumu, které rozněcuje v jejich srdci, ale konají všechny své věci lehkomyslně a nerozumně, ani nepozorují svět, aby ze skutků Božích poznávali Boha, buď z výšin nebe nebo ze základů země.

Když Bůh vidí, že napomenutí nejsou nic platná, trestá lidi morem, hladem, válkou, zemětřeseními, potopami, požáry a jinými hroznými způsoby, přičemž některé hubí, aby se ostatní báli.

Konečně pak po každém trestu podává pomoc k novému světlu např. tím že místo zabitých nebo zavržených svých služebníků povolává jiné proroky, apoštoly, učitele i samotného jednorozeného syna a také tím, že místo zmatených jazyků poslal dar jazyků.

Pokud jde o lidi, neklesl lidský rod nikdy tak hluboko, aby aspoň někteří nepoznávali obecnou zkázu, neučili ji poznávat jiné.

Nemoc a bolest těla posuzujeme duchem, ale nemoc ducha tělem necítíme. Když tedy duch soudí sám o sobě, stává se, že onemocní tím, co posuzuje, a pronáší o sobě méně správný úsudek (Cicero).

Moudrost Boží: Hle, posílám k vám proroky a mudrce! Vy však je vraždíte a bičujete. Celý svět spočívá na zlobě. Neboť trvají ve všech společenských třídách a stavech lidských, ve všech národech a jazycích neskonalé zmatky, zemi dosud zcela zahalují mraky našich nevyléčitelných neduhů.

Moudřejší se snažili stesky a nářky vytýkat lidskou pošetilost, zahanbit lidi a pohnout je k nějakému sebepoznání.

Moudřejší se snažili dále pomáhat lidem dobrými radami a z nich utvořená životní filosofie byla lékem ducha, vůdkyní života, vyhledavatelkou ctností, zahaněčkou neřestí, světlem blaženosti. Avšak to prospělo málokterým a málo.

Potom se počaly dávat lidem zákony, aby se učili správněji žít podle toho, co bylo předepsáno. Protože však vždy stojíme o to, co je nám zakázáno a toužíme po tom, co se nám odpírá, lidská přirozenost pamětliva své svobody, stěží se dá spoutat zákony, třebaže jsou Boží.

Přistoupily tresty pro rušitele zákonů, ale jen s tím výsledkem, že se tlumí vnější násilí, ale neodstraňuje se tím vnitřní nesoulad a zmatek.

Mocní počali léčit lidské neshody válkami, podrobením si jiných národů, ale kdekoliv se do vlády nad lidmi přimísí násilí, budí to odpor, zápolení a odboj.

Nadějnějším prostředkem pro umenšování příslušných společenských nešvarů může být seskupení jistého množství lidí, kteří se mezi sebou sjednotí na nějakém společném dobru ve prospěch lidu.

Nepořádky v lidské společnosti se velice těžko odstraňují a ti, kterým se tento úpadek hnusí, opouštějí lidskou společnost a odcházejí do samoty. Tím se však starají jen o sama sebe, a nikoliv o společnost.

Proto je velice prospěšné na tyto nepořádky, nešvary a zla hledat účinné léky.
 

IV. ZDA EXISTUJE LÉK NA ODSTRANĚNÍ LIDSKÝCH ZMATKŮ A JAKÝ MÁ BÝT

Naše neduhy se tak rozmohly, že sotva lze nalézt lék a že ztroskotávají téměř všechny pokusy o obecné blaho. Proto jsme všichni zarmouceni. Složíme však proto také všichni ruce v klín? Nikoli. Není správné upouštět od podávání léku, dokud nemoc neslábne, nýbrž je třeba vytrvávat a měnit léky podle slov básníka:

“Když se tak nemoci mění, budeme i léčení měnit;
tisíc-li druhů je zla, tisíc i léků se dá."

Kdo ví, zda proti našim neduhům, tak dlouho trvajícím, nepřinese čas nějakou pomoc?

Abychom v to mohli s pomocí Boží doufat i my v našem předsevzetí, promysleme, co podle všeho chybělo oněm cestám, které dosud lidé zkoušeli, aby byla příležitost doplnit to nebo i nahradit opakem.

Zdá se, že chyba je ve třech věcech:

1) Že na obecný neduh byly obyčejně hledány částečné léky a nedbalo se toho, že Boží rady směřují vždy k obecné nápravě.

2) Že se užívá prostředků násilných, odporujících lidské přirozenosti.

3) Nebo že se užívá prostředků slabých, nevedoucích k odstranění choroby.

Kdyby se tedy na lidské zmatky, které je nutno uvést v řád, nalezly a použily prostředky obecné, které by musely proniknout ke každému člověku, kdyby byly mírné, aby žádný člověk neměl chuť odporovat, kdyby byly mocné, takže by nikdo nebyl proti, i kdyby chtěl, proč tedy bychom neměli mít naději, že vše bude pak snazší.

Sám rozum totiž zajisté ukazuje, že má být všeobecné, co se týká všech. Když je celé tělo společnosti nemocné, bude-li napravena jen jeho část, pak léčení ani nemoc neustoupí, když okolní údy stále přilévají nový jed nákazy. I kdyby se zdálo, že nastává uzdravení, pak to nemůže být nadlouho, jestliže se živá těla mísí s mrtvými.

Proto jako Bůh na počátku vytvořil vše v úplnosti, tak poskytuje vždy plně prostředky k tomu, aby se porušené věci mohly plně napravit. Proto často lidi napomíná různými mimořádnými prostředky, nebo je trestá a zase získává novými dobrodiními, protože nechce, aby někdo zahynul, nýbrž aby se všichni navrátili k pokání.

Slovo psané proti všem záměrům světa i pekla zachovává se neporušené, odkrývá vždy hojněji tajemství těm, kteří je zbožně zkoumají ke společnému užitku všech a volá všechny národy a lid. Přikazuje hlásat evangelium všem lidem, protože týž Bůh je pánem všech.

Jako Bůh je svou povahou Bohem všech, tak to, co koná a mluví ke spáse svého tvorstva, je věcí společného práva a užitku. Avšak opuštění společného dobra stejně jako přisvojení majetku pochází od Adama a odtud je vše rozerváno.

Nekonečná bytost obsahuje v sobě všechny konečné věci, jestliže jsou v ní a s ní, budou s ní jedno. Ne-li, pak zaniknou. Proto vše, co se má zachránit v potopě lidských zmatků, musí se vrátit k řádu ustanovenému Bohem, jinak zahyne.

Apoštolé měli přikázáno vykonávat vůli svého Pána a vynaložili svrchovanou péči na, to, aby napomínali všechny lidi, vzdělávali je veškerou moudrostí a učinili všechny dokonalými v Kristu Ježíši. Na tento příkaz však křesťané později zapomněli, ono společné světlo si pro sebe přivlastňovali a nadouvali se pýchou a vzájemně se potírali. Proto také mezi nimi brzy pohasl plamen lásky i víry a zatemnily je oblaka dýmu nevědomosti.

Bůh stvořil člověka naprosto svobodného ke svému obrazu s tak pevným úmyslem, že ani on sám mu nečiní násilí. Proto ho poučuje, radí mu, povzbuzuje ho a zapřísahá, což je jádro celého Písma a všeho Božího řízení vůči člověku.

Proto léčivé prostředky nesmějí být násilné, ale pokud možno mírné, ale přitom působivé, aby mocně podmaňovaly smysly a  pronikaly do duše, aby silně působily na rozum a podmaňovaly vůli. A dlouhodobě zakořeněné špatné zvyky mohou být vyrvány jen mocnou ctností. Je proto třeba, aby podobnými vlastnostmi byla nadána ona universálnost, aby byla sama o sobě mírná a milá.
 

V. NA TMY LIDSKÝCH ZMATKŮ NEMŮŽE BÝT PODÁN ÚČINNĚJŠÍ LÉK NEŽ NĚJAKÉ OBECNÉ SVĚTLO

Ve světě nelze nalézt nic stejně společného všem, všechny a vše obveselujícího, utvářejícího a přetvářejícího, kromě samotného nebeského světla, slunce, před jehož září a teplem se nemůže nic ukrýt. A nic se nechce ukrýt, protože jeho světlo je, očím příjemné a milé. Jeho oživujícím a vše pronikajícím vlivem se živí a zachovává vše, takže se věří, že samo slunce je vůdcem a králem jako nositel života a všeho zrození a obrozování v celém světě.

Podobný účinek v celém světě lidských srdcí může mít jen Světlo Moudrosti s podobnou jasností, jenž by osvěcovala všechny lidi, zaháněla všechny tmy omylů a odhalovala základní Pravdu a dobrotu věcí. To je možné ale jen tehdy, když se všechny věci, které Bůh ve svých knihách vyložil a zjevil lidem, shrnou v jedno a uvedou v takový řád, aby se mohly předložit všem lidem, aby je každý jasně vnímal a chápal a každý je také přijímal a uskutečňoval.

Bude-li možné takové světlo rozsvítit, světlo Moudrosti, po celém světě lidského rozumu, mělo by v lidech vzbuzovat radost a konečně je přetvářet v jejich vůli. Jestliže se všem myslím poskytne jasem osvícená pravá dobra a poznání, že vše, co je pod nebem, by mělo být podřízeno nebi (jak v nebi tak i na zemi), budou se lidé snažit o ona pravá dobra a vyhýbat se protichůdným zlům. Aby se ve všech posvěcovalo Jeho jméno, ke všem přicházelo jeho království, aby všichni na zemi jako na nebi plnili Jeho vůli a aby všichni byli svědky, že jeho je království, moc a sláva, na věky věků.

Nemůže být přítelem lidského rodu ten, kdo si nepřeje takovou obecnou cestu Světla a kdo odsuzuje takové smělé podniky jako nerozvážné.
 

VI. NADĚJE NA OBECNÉ SVĚTLO PŘED KONCEM SVĚTA JE NEPOCHYBNÁ

Svět hledá a hledáním vyznává, že touží po plnější cestě plného světla. Ne nadarmo nám byla dána do našeho srdce touha po něčem vyšším, než je to vše, co zatím máme. A tato touha je splnitelná, protože “Bůh a příroda nedělají nic nadarmo”.

A náš nejlepší Stvořitel vštípil tyto touhy po větších a lepších věcech do lidských myslí, aby smrtelníci viděli, že se zde nedostává dokonalého vidění oku, ani dokonalého slyšení uchu, ani nedochází k úplnému splnění našich tužeb a aby tím se sami od sebe pobízeli obracet touhy k samotné věčnosti, kde vše je pospolu a kde je proto naplnění a konec všeho. V tomto pozemském životě máme stále možnosti hojněji splňovat tyto tužby, až dospějeme k nejvyšší hranici, již je možno zde dosáhnout, po níž už nezbývá nic než vrchol věčnosti.

Neboť takové naplnění stupňů po všech stránkách vyžaduje nejdokonalejší moudrosti našeho Boha. Naše ustavičná touha je příležitostí, aby nám Bůh dával vždy větší věci a my abychom je hledali a nalézali.

Samo Písmo nám dává tu naději, co je předurčeno úmyslem Božím a předpověděno ústy Božími: “Pojďte a procházejme se ve světle Boha našeho. Bude kázáno evangelium království po celém světě na důkaz všem národům než přijde konec. Neboť evangelium je věčné a bude hlásáno obyvatelům země, a všem národům, aby se všichni báli Boha, vzdávali mu poctu a klaněli se mu. Bůh dá všem jedno srdce a jednu cestu, a změní rty národů, aby byly čisté, aby všichni vzývali jméno Hospodinovo a svorně mu sloužili. Až se stanou všechna království světa říší Pána našeho, aby byl jeden ovčinec a jeden pastýř.

VII. VĚŘÍME-LI, ŽE SE BLÍŽÍ DOBA UNIVERSÁLNÍHO SVĚTLA, JSME POVINNI TAKÉ VYHLEDÁVAT JEHO CESTY

Tak mocné světlo v tak velkých temnotách může roznítit jedině ten, kdo jako na počátku světa poručil vnějšímu světlu, aby zazářilo z temnot, tak ke konci světa způsobí, aby zářilo světlo vědění a slávy Boží v podobě Ježíše Krista (2 Kor. 4, 6).

Není nehodné synů světla, aby i oni sami ve svých touhách a snahách přemítali o východu světla a vyhledávali jeho cesty a podoby vším možným způsobem. Zavděčíme se v té věci pomocnou službou Bohu, bude-li snad jí chtít užít, aby tím rychleji nám vyšlo ono poslední světlo cestami, které ukáže Jeho moudrost a učiní schůdnými Jeho všemohoucnost.

Každé dobro, které si křesťané smějí přát a od Boha žádat, to také smějí hledat, poněvadž právě ten, kdo řekl “žádejte”, řekl také “klepejte a hledejte” (Mat. 7, 7). Je tedy nutno dělat, co je třeba, a tak, abychom dokázali, že si to opravdu přejeme, opravdu “klepeme”, opravdu očekáváme, tj. že jdeme Bohu vstříc a že vztahujeme ruku, abychom přijali dary, které přináší.

Hospodin náš nás učil modlit se: “Otče náš, posvěť se jméno Tvé”. Kdyby se však někdo jen modlil a nechtěl současně i opravdu dbát, aby také on sám posvěcoval Boží jméno, a aby jiní všemožným způsobem je posvěcovali, řeklo by se, že se posmívá Bohu. Když se nám ukládá, abychom se modlili “Přijď království tvé”, ukládá se nám zároveň, abychom sami hledali království Boží. Když se modlíme “Buď vůle tvá”, nemíníme tím, aby ji Bůh bez našeho vědomí v nás konal, ale aby nám dal vůli konat všechny jeho záměry.

“Chléb náš vezdejší dej nám dnes”, nemá to ten smysl, abychom v nečinnosti očekávali, až nám bude z nebe seslán chléb, ale aby Bůh připojil své požehnání, když každý svou prací si hledí dobýt chléb a pak jej v potu tváře pojídá. Když se modlíme “Odpusť nám naše viny”, zavazujeme se zároveň nedopouštět se hříchů a vracet se k předsevzetí nehřešit. “Neuveď nás v pokušení”, nás zavazujeme k tomu, že se nebudeme sami do pokušení vrhat a pokoušet Boha. “Zbav nás ode zlého” nás zavazujeme k tomu, že se zlu budeme vyhýbat a dáme si pozor, abychom do něho neupadli.

Mimo to, má-li se něco dělat, je třeba pochopit zároveň způsoby, jak se to dělá, a zkoumat je, aby se pochopily, protože Bůh nechce, bychom něco dělali nerozumně.

Již nyní jsme povinni každý učit každého pravdivému a dobrému, odnaučovat nepravému a zlému a znát jisté příležitosti té věci. Jako křesťané jsme již nyní povinni, aby každý podle svých sil rozšiřoval království Kristovo. Proč tedy nemáme hledat cestu, jak bychom přesvědčili ostatní, aby dělali totéž spolu s námi? Jsme povinni usilovat o mír se všemi a zároveň již vydobyté a obhájené pravdy se souhlasem Boha šířit na všechny strany. Je dovoleno v bázni Boží hledat dobré příležitosti k dobrým věcem, jež poskytuje Bůh, a přísluší to moudrému dle slov “Dej moudrému příležitost a bude mu přidána moudrost” (Přísl. 9, 9).

Musíme tedy jít po stopách Božích bezpečně tudy, kudy jde Bůh před námi, a přemýšlet, jak odevšad vyzařující paprsky světla by se mohly shromáždit v jedno světlo. Dík vlídné blahovůli Otce světel, který zažehuje pochodně, tak, aby se postavily na svícen a sloužily všem, kdo jsou v domě. Dělá tedy dílo milé Bohu ten, kdo si v Božím domě bere za povinnost rozsvěcovat a očisťovat světla. Je tedy třeba přistoupit s důvěrou k dílu, Bohu milému, a světu prospěšnému, a nedbat štěkotu těch, kdo jsou zvyklí odsuzovat nezvyklé věci hned na první pohled. “Moudrost vždy čeká od počátku do konce” (Přísl. 1).

Namítne-li někdo, zda bude v lidských silách zaměřit paprsky pravdy k osvícení a obrácení srdcí, odpovíme: “Jedině Otci světel náleží osvěcovat srdce.” Víme, že lidská píle je bez Boha naprosto marná, nikoli však v tom případě, když slouží Bohu. Bůh má ve zvyku své vnitřní práci předesílat vnější prostředky a tím připravit svými posly cestu tam, kam se chystá sám jít. Proto se také pusťme do hledání povahy světla, hodlajíce pomáhat Otci světel proti temnotám.
 

VIII. CO JE SVĚTLO A KOLIK JE DRUHŮ SVĚTLA, TÉŽ CO JSOU TMY PROTIKLADNÉ SVĚTLU A KOLIK JICH JE

Světlo je záře, která se rozlévá po věcech, ukazuje a odkrývá je, aby těm, kdo se dívají, byly patrny tvary, poloha a pohyb věcí, vzdálenost mezi nimi a jejich vzájemné poměry.

Tmy jsou mrak, obklopující a zakrývající věci, aby nebylo možné vidět jakost a množství toho, co je kolem nás a jak se věci mají k sobě navzájem.

Z toho vyplývá, že tyto dvě věci jsou protikladné a mají protikladné vlastnosti a účinky. Světlo sebe jakož i věci obrací navenek, objasňuje je, dělá je přístupnými a staví je na oči.

Tmy naproti tomu samy sebe a zároveň věci obracejí dovnitř, činí je nejasnými, zavírají je a skrývají ve skrýších.

Proto od světla přichází poznání věcí, od tmy jejich neznalosti. Světlo dává věcem a duším pocit libosti a radost, tma zármutek a nelibost. Konečně světlo má podobu života, tma pak podobu smrti. “Příjemné je světlo a milé je očím vidět Slunce” (Kaz. 11, 7).

Světlo a tma nejsou jednoho druhu. Boží výroky hovoří nejvíce o trojím světle, jež je také stejným počtem druhů tmy poskvrněno, není-li osvětlení, totiž světlo věčné, vnější a vnitřní.

Věčné světlo je ona lidským smyslům nepřístupná záře, v níž přebývá Bůh (1 Tim. 6, 16) a v níž pozoruje jednak sebe sama jako pramen veškeré blaženosti, jednak všechny způsoby všeho, co je a může být mimo něho a užívá života a blaženosti od věků do věků. Na tomto světle se podílejí tvorové obdaření tvůrcovou společností, kteří zírají blaženým pohledem na Boha a bohatě v něm prožívají radosti bez konce. Opakem tohoto věčného světla jsou věčné tmy, které v Bohu, prameni světla, nemají žádné místo, ale mají místo v tvorech, kteří jsou ze zírání ve svého stvořitele vyloučeni, takže na věky nevidí žádného paprsku jeho blaženého světla, to je propast hrůz a věčných úzkostí.

Vnější světlo je ona záře vnímatelná tělesnýma očima, kterou Bůh osvětlil toto své viditelné jeviště tělesného světa. Jeho nositelem jsou nebeské hvězdy, především slunce. Jestliže někam ono světlo neproniká, zahalují vše černé tmy, jako je tomu v noci.

Vnitřní světlo je záře zažehnutá v mysli rozumného tvora, osvěcující a řídící ji na jejích cestách. A toto světlo osvěcuje zase troje vnitřní nástroje člověka: rozum, vůli a cit.

Světlo v rozumu je rozumová znalost věcí, jíž člověk postihuje pravdu věcí, uvažuje o jejich nejvnitřnějších vztazích a příjemně zaměstnává ducha. Když je toto světlo zářící, nazývá se moudrostí, totiž pravá znalost toho, co je, a rozvážné a prospěšné užívání všeho. Tma, jež je světlu protikladná, je neznalost věcí. Skutečná tma způsobuje malátnost a tupost mysli.

Druhý stupeň vnitřního světla je ve vůli. Jí člověk usiluje o dosažení dobrých věcí, těší se z věcí svatých a čistých. Tma je nečistota mysli a jejími nositeli jsou synové tmy.

Třetí stupeň vnitřního světla je ve svědomí neboli citu. Neboť jasnost a veselost srdce vznikla z pravdy poznané smysly a z účasti na svatosti. “Světlo vychází spravedlivému a veselí lidem upřímného srdce” (Žal. 97, 11). Protikladnou tmou je sklíčenost mysli, která je si vědoma nepravosti a špatnosti.

“Svítilnou těla tvého je oko tvé; bude-li oko tvé prosté, bude celé tvé tělo světlé” (Luk. 11, 34).

1. Jako velký svět vybavil Otec světel svým viditelným světlem, tak i malý svět, člověk, je vybaven svým.

2. Jako světlo světa má svůj protiklad, tmy, tak i světlo mysli má své.

3. Jako světlo světa vyniká mezi vším, co se předkládá smyslům, tak světlo mysli vyniká mezi všemi ostatními dary ducha.
 

IX. SOUBOJ SVĚTLA A TMY JE USTAVIČNÝ, STŘÍDAVĚ JICH PŘIBÝVÁ A UBÝVÁ AŽ DO ÚPLNÉHO VÍTĚZSTVÍ SVĚTLA

Protože světlo a tma jsou protiklady a protichůdně na sebe působí, nemůže se stát, aby se vzájemně nepotíraly, ačkoli silnější nabývá vrchu nad slabším, totiž světlo nad tmou.

Neboť světlo je cosi kladného, vydává pravé a skutečné činnosti a mocně rozšiřuje svou sílu. Tma sama o sobě není nic než stav bez světla.

Je nemožné odstranit ze světa stín a tmu, střídají se toliko vzájemně se světlem všude. Avšak tam, kde vzniká světlo, ustupuje tma, a kde světlo zaniká, tam hned nastupuje tma. Světlo ve svém středu jako centru je nejzářivější, podobně i tma je ve svém středu nejtemnější, na rozmezí je směs obojího, ve stavu stálého souboje. Tma nemůže odolat světlu, útočí-li na ni. Na místo světla může tma nastoupit tehdy, když světlo ustoupí z místa. Z pravidelného střídání dní a nocí je patrné, že se tak děje jakoby věčným zákonem.

Podobně je tomu se světlem a tmou lidské mysli. Bůh, když byla stvořena, ji osel semeny všemožného poznání, které vznikem účinného světla pomocí smyslů postupně z mysli odstraňuje onu tmu mysli. Ovšem na druhé straně i tma se shromažďuje, houstne a zatemňuje světlo. Z toho plyne, že jak v naší mysli tak i ve světě lze nalézt vždy něco osvětleného a něco temného.

1. Stav mysli je podobný oné podmínce, které podléhá sám svět, totiž že začíná tmou a končí světlem. (Protože Bůh věci, které chce obdařit věčností, vede z propasti nicoty ve stálost podstaty.)

2. Vše, co se rozkládá mezi těmito mezemi, mezi prvotní tmou a posledním světlem, je smíšeno z obojího, světlo s tmou se vždy potýká a bude potýkat, dokud světlo tmu nepřekoná.

3. Světlo má moc zahnat tmu, ne naopak. Kdekoli totiž vzchází světlo, tam tma brzy buď řídne nebo mizí. A naopak tma nemá sil, aby odstranila světlo.

4. Když se tma ve světě nebo v mysli vzmáhá, neděje se to jinou silou, než ustupováním světla, jakoby s jeho dovolením nebo aspoň pro jeho ochabování.

5. Půtka světla s tmou je vždy vítězná a každý omyl přináší příležitost k odhalení nějaké pravdy, jak o tom svědčí zkušenost.

6. Jestliže světlo nepřestane působit a stále se rozšiřovat, nenajde tma nikde skrýše, z nichž by nebyla vypuzena.

7. Nezbývá tedy, než abychom nepřestali zkoumat a upravovat cesty světla, jimiž by se mohlo mocněji šířit, vcházet a vnikat do všech skrytých jeskyní a jednou celé království tmy napadnout, oblehnout a s Boží pomocí dobýt.
 

X. O CESTÁCH SVĚTLA,  JIMIŽ SE PŘIROZENĚ VYLÉVÁ A ŠÍŘÍ

“Víš, jakou cestou se šíří světlo?” ptá se Joba Bůh, ne proto, aby vzbudil beznaději, že se toho nedopátrá, ale aby vyvolal touhu dopátrat se toho. Tím, co Bůh říká o nemožnosti lovu velryb nebo proniknutí do hlubin země, míní nesnadnost a nikoli nemožnost, čehož je důkazem, že již do jisté míry do všeho proniklo lidské úsilí.

Zkoumejme tedy, zda z poznaných cest tohoto vnějšího světla a z porovnání jich s cestami vnitřního světla lze vypátrat základy toho, oč usilujeme, aby sama příroda nám označila stezky k tomu umění, které by nám umožnilo provádět to, co hledáme.

Světlo má svůj subjekt, z něhož vyzařuje, objekt, který ozařuje, a prostředí, jímž prochází. Jako denní světlo vyzařuje ze slunce na zemi vzduchem, tak podobně rozumové světlo - poznání - přichází přes smyslové orgány do mysli. Světlo poznání nemůže být tam, kde chybí buď věc nebo smyslový orgán nebo mysl.

Celá přirozenost světla záleží v proudění - v pohybu. Prochází totiž něco z něčeho něčím do něčeho. Tak také poznávání věcí je jakýmsi přechodem, kterým mysl přechází od něčeho známého k něčemu neznámému prostřednictvím něčeho částečně známého, částečně neznámého. Celá přirozenost světla má svou úlohu, slouží ke spojování vzájemně od sebe oddělených věcí a smyslů.

Ve světle tedy, protože je to proudění, je něco, co proudí, a dále meze odkud, kudy a kam to proudí. Jsou jisté způsoby onoho proudění. Způsob proudění je přímý nebo šikmý. Stejně při poznávání věcí to, co přechází, jsou podoby nebo vzhled věcí, odkud přicházejí, jsou samotné věci, kudy procházejí, jsou vnější smysly, kam přecházejí, je mysl. Její jistá část je propustná - propouštějící světlo, jiná je hladká - odrážející světlo - totiž pozornost a soudnost, a další je tmavá - rozum, jenž světlo, které načerpal, hned rozmnožuje uvažováním.

Paprsek je jakýsi tvar nebo podoba světla. Tak cokoli se vnáší do mysli, aby se za účelem poznání v mysli obráželo, jsou podoby nebo obrazy věcí.

Světelné je to, co ze sebe vyzařuje paprsky. Nevysílá však ze sebe paprsky jen to, co je světelné, ale i co je světlé nebo osvětlené, a to mocí světla, jímž je osvětleno. Tělesa osvětlená světlem vysílají paprsky, neosvětlená nikoli.

Průhledné je to, co propouští paprsky neporušené. Hladké je to, co paprsky neporušené odráží a posílá jinam.

Neprůhledné je to, co paprsky neporušené odráží zpět a rozptyluje po sousedních tělesech. Tak nestejně se chovají lidské duše k paprskům pravdy. Některé jsou lenivé a malátné, téměř nic nezachycují, vše propouštějí bez užitku, jiné s dobrou pamětí dávají dál jen to, co sami přijímají. Konečně jiné vše přijímají, rozebírají a vyvozují závěry a uvažováním směle rozmnožují vědu, to jsou lidé usuzující.

Přímý paprsek je ten, který dopadá kolmo na povrch nastaveného tělesa. Šikmý je ten, který dopadá z boku. Na ty, kteří mají polední slunce nad hlavou, dopadají paprsky přímo; kteří pak je vidí nad obzorem, těch se dotýká jen šikmými paprsky.

Vše, co je ve světelném zdroji jako jeho část, stává se světelným, i když někdy více, jindy méně. Tak vše, co Bůh na světě, v mysli, v Písmu učinil, řekl a podnítil, je pravda, ačkoli někde je jasnější než jinde.

Každý světelný zdroj vydává záři. Tak každá pravda má svůj pratvar nebo podobu, kterou ze sebe vydává nebo podle níž je poznatelná.

Každý světelný zdroj září stále, tak i pravda věcí se neustále projevuje svými vlastnostmi, činnostmi a stavy.

Každý světelný zdroj září na všechny strany. Tak i každá pravda není pravdou jen vcelku, ale i ve všech nejmenších částkách a jako pravda se projevuje.

Silnější světelný zdroj září více, září více to, co vysílá buď početnější nebo silnější paprsky. Tak pravda se vštěpuje v mysl buď proto, že sama je větší pravdou, jako jsou obecné pojmy, nebo proto, že se častěji naskytuje smyslům jako jejich zkušenost.

Každý paprsek proniká přímým směrem, tak i paprsek pravdy dopadá přímo na mysl, do které se vtiskuje. Vstoupí-li mu však do cesty něco nepravého, předem pojatého, je přerušen.

Žádný paprsek nejde do nekonečna, nýbrž jen tam, kam může, tak také příliš vzdálené paprsky pravdy zanikají. Čím je paprsek světelnému zdroji blíže, tím je silnější, čím je vzdálenější, tím je slabší, a to úměrně ke vzdálenosti. Tak také z čím větší blízkosti se díváme na pravdu věcí, tím jasněji se ukazuje.

Každý světelný zdroj září kulovitě, tak také pravda věcí šíří své působení na všechny strany a dává se všem, kdo ji chtějí poznat. Každé světlo má tedy okruh své působnosti, za nějž se nešíří; větší světlo má okruh větší, u menšího je okruh menší. (Z toho plyne, že na osvětlení malého místa stačí malé světlo, větší místo vyžaduje světlo větší. Tak i věci jasné pravdou mají okruh své působnosti větší, méně jasné mají okruh menší. A chápavý duch potřebuje více věcí, méně chápavý se nasytí menším množstvím.

Paprsek nikdy nezaniká ve svém okruhu. Tak také pravda věcí je věčná. Nedbá-li jí někdo, ona trvá. Sděluje-li se o ni s jiným, přechází v něj. Rozebírá-li ji kdo nějakým zkoumáním, tím více září a rozmnožuje se.

Zásady o průhledném neboli propustném tělese.

Vše průhledné propouští paprsky, neprůhledné je zastavuje. Tak i pravda prochází smysly, upevňuje se v rozumu a paměti.

Světlo bez průhledného neproniká k neprůhlednému. Tak i pravda věcí bez smyslů neprochází k rozumu.

Pronikání světla brání pevné věci, ne proto, že jsou pevné, ale že jsou neprůhledné. Tak pronikání pravdy do rozumu brání smysly, ne proto, že jsou tělesné, ale proto že jsou zaneseny a zatíženy nečistotou a nejsou jí zbavovány.

Průhledná tělesa se nemohou sama osvětlovat, předávané světlo však hned přijímají a přenášejí k neprůhledným. Tak i naše smysly samy o sobě nejsou od přírody způsobilé poznávat pravdu, ale pravdu pocházející z věcí hned přijímají a předávají ji rozumu.

Průhledné těleso musí být čisté, bez jakékoli barvy, aby přijímalo a propouštělo světlo s čistým leskem. Tak smysly, chtějí-li propouštět do rozumu čistou pravdu věcí, musí být čisté, beze vší cizí vlhkosti a jakosti.

Dvojité průhledné těleso láme paprsek a vytváří zkreslené podoby věcí. Tak také vnímání věcí, nepřichází-li bezprostředně z věcí, ale z cizího podání, často plodí pokřivené a mylné pojmy.

Proto vše, co je v lomu paprsků, má zkreslenou polohu, tvar a barvu. Tak také vše, co poznáváme prostřednictvím předsudků, poznáváme křivě.

Zásady o hladkém předmětu odrážejícím světlo, tj. o zrcadlech věcí.

Každé zrcadlo odráží zachycené paprsky. Tak každá pozornost vtiskuje přijatou pravdu rozumu.

Zrcadlo nastavené silnějšímu paprsku odráží jej silněji, je-li nastaveno slabšímu, odráží jej slaběji. Tak pozornost, čím více se přibližuje samotným věcem, tím více poznatků přijímá a vtiskuje rozumu; čím je vzdálenější, tím jich přijímá méně.

Každé zrcadlo vrací tolik světlosti, kolik jí přijímá, buď celý obraz světlé věci nebo jeho část. Tak také pozornost přijme a propustí do rozumu tolik věcí, kolik jí jich ukážeš.

Rovné zrcadlo vrací obraz stejný s věcí. Tak pozornost, je-li jí tolik, kolik je třeba, stačí odhadovat věc dle její hodnoty.

Vyduté zrcadlo vrací obraz menší než je věc. Tak pozornost málo soustředěná přijímá věci jen příležitostně a neposuzuje jejich velikost.

Lomené nebo jinak zkřivené zrcadlo ukazuje obrazy věcí zlomené a zakřivené. Tak pozornost rozptylovaná na mnoho věcí nebo nestejně na věci soustředěná působí, že představy věcí jsou nejasné, nestejné, pokřivené a nepřirozené.

Zásady o neprůhledném tělese, rozptylujícím světlo

Každé neprůhledné těleso zadržuje světelné paprsky, tak rozum v sobě zadržuje pravdu věcí, protože pravda nemá kam by hlouběji pronikala než do rozumu.

Každé neprůhledné těleso tím, že zadržuje paprsky, je rozptyluje, působí světlo. Rovněž rozum nepřijímá do sebe pravdu věcí proto, aby na ní přestával, nýbrž buď ji jako zrcadlo odráží na jiné tím, že je učí, nebo sbírá i jiné poznatky od jiných lidí, a tak v krátké době zmnohonásobí světlo poznání i sobě i jiným.

Světlo také vysílá paprsky a kde dopadne na neprůhledné těleso, odráží je. Tak i chápání, nejen to, které pochází bezprostředně z věcí, ale i to, jež je vyvozeno uvažováním, plodí zase jiné úvahy.

Odražené světlo je menší než světlo dopadající. Spojí-li se však oboje, je větší. Tak i pochopení věcí bezprostředně vnímaných je jistě větší než jakékoli dohady pocházející z úvah. Nicméně však úvahy a zkoušení pravdy různými způsoby činí porozumění věcem po každé stránce pevnější a jasnější.

Světlo několikrát odražené mizí nakonec ve stínu a ve tmě. Tak světlo uvažování, čím více se vzdaluje od věcí a smyslů, tím se stává nejasnějším, jak se např. stalo světlu náboženství. Neboť původně od Boha zákonem a vrozenými pojmy přijaté světlo znalosti Boha a různě rozšiřované různou tradicí v lidském rodu, přece skončilo ve stínech, nejen u pohanů, ale i v samotné církvi, protože lidé nedbali zákona, pramene to světla, a předávali si navzájem jen světlo odražené tradicí. A tak se víc a více vzdalovali od jasného dopadajícího světla.

Zásady osvětlování věcí

Vcházejícího světla přibývá pomalu. Tak zcela přirozeně před přesně rozčleněným poznáním věcí předchází poznání zmatené, před jasným předchází matné a zazáří teprve, když se postupně rozvinulo.

Světlo činí viditelným vše, na co na své cestě dopadne. Tak podstata nebo dobrá idea kterékoli věci, ať se jí zmocňuje kterýkoli rozum, dává mu světlo a zapuzuje nevědomost.

Světlo nedopadá jinak než dotykem, ani ideje věcí nemohou vnikat do rozumu jinak než jsou-li s ním spojeny prostřednictvím smyslů.

Světelný paprsek směřuje přímo k věci, jež je přímo proti němu položena, k šikmé šikmo, k odvrácené nesměřuje.

Více světel, pojících paprsky dohromady, zvětšuje světlo. Tak také mysl čím více poznatelných věcí pozná, tím je v ní světlo vědění větší.

Větší světlo však zastiňuje menší, tak také, jestliže něco vznešeného, velebného, božského rozněcuje ducha v mysli lidské, zaujme jej celého tak, že slábne touha, přemítání a úvahy o věcech nižších.

Veliké světlo má sílu vzbudit velké teplo. Tak z velkého světla v rozumu nabývá vůle velký sklon k tomu, co je dobré, a velkou nechuť k tomu, o čem se jasně ví, že je to špatné.

Světelné paprsky mohou být soustředěny, sjednoceny a zhuštěny, takže se sbíhají v jednom bodě. Podobným uměním lze soustředit sílu mysli, když se spojí smysly a představivost a zaměří na jednu věc.

Tak soustředěné světlo svítí a pálí velmi mocně. Tak soustředí-li se paprsky porozumění věcem v jedno, mohou velmi mocně působit v duších, takže nejen silně ozařují rozum, ale zapalují a zaněcují i vůli, i když se soustřeďují na věci zanícení nehodné.

Světlo je nejprve v tělese světelném, v druhé řadě osvětleném. Tak pravda je nejprve ve věcech, teprve na druhém místě v mysli, jež správně věc chápe.

Zásady o vidění věcí

Všechna světelná tělesa působí na zrak. Tak všechny věci, kterým lze rozumět, směřují k rozumu jen když se obracejí k mysli.

Samotné světlo nezpůsobuje vidění, nýbrž vyžaduje příslušný úkon oka. To samo má také svou stavbu, činnost a cesty, kterými vychází vstříc světlu. Tak pravda věcí, ač se rozumu ukazuje prostřednictvím smyslů, přece nezpůsobuje porozumění, nespolupracuje-li rozum.

Aby oko vidělo, je třeba obracet je k tomu, co má vidět. Podobně rozum je třeba zaměřovat na to, čemu má porozumět.

Oko není třeba osvětlovat, ale věc, kterou má vidět. Tak chceme-li porozumět nějaké věci, není třeba týrat a nutit nadání, nýbrž jasně vyložit pravou podstatu věci, jíž se má rozumět, a hned se jasně pochopí.

Oko nevidí kolem dokola, ale jen před sebe. Podobně pozornost mysli směřuje svou povahou k jednomu; nutí-li ji k více věcem zároveň, nic nepochopí správně, protože smysl upřený na několik věcí je matnější než upírá-li se ke každé zvlášť.

Jako světlo tak i zrak má okruh své působnosti, za nějž nesahá. Stejně rozum nevniká dobře do podrobností věcí, nepřiblíží-li se na přiměřenou vzdálenost.

Aby oko jasně vidělo, nechť nemá žádnou jinou vlastnost. Tak rozum, aby viděl věci čistě, musí být prost jakékoli předpojaté domněnky.

Čisté oko nevidí nic jiného ani jinak než jak se mu věc ukazuje. Podobně rozum zdravé mysli pochopí právě to a právě v takové velikosti a jakosti, co v jaké velikosti a jakosti se mu v jasném světle sdělí vjemem, protože jako každé zrcadlo i každé oko a každý rozum přijímá a zobrazuje snadno světlé jako tmavé, krásné jako hanebné, mrtvé jako živé, nebe jako zemi.
 
 

XI. JAKÝMI CESTAMI SE STAVÍ TMA PROTI SVĚTLU

Kam nedosahuje žádné světlo, tam zaujímá pevné místo tma jako v hlubokých podzemních slujích. Podobně v mysli, do které neproniklo žádné poznání věcí, nevyhnutelně vládne nevědomost.

Kam nepronikne dopadající světlo, nýbrž jen světlo odražené, tam sídlí stín. Tak jestliže je někdo o věcech jen nepřímo poučován, nevyhnutelně má jen nejasné a matné poznatky.

Vše neprůhledné, uvnitř uzavřené, je útočištěm tmy. Tak člověk zbavený smyslů nebo ten, který nechce nebo neumí nebo nedbá jich užívat k pozorování věcí, bývá zajisté uvnitř tmavý. Proto kníže tmy předkládá lidem pozemská dobra a naplňuje jimi jejich smysly, aby nemohli vidět lepší a pravdivější dobra.

Neprůhledné těleso položené na světle je na jedné straně osvětlováno, na druhé je ve stínu. Stejně člověk postavený ve světle, obklopený tělem a věcmi tělesnými, pokud se věnuje shromažďování světla moudrosti, potud se osvěcuje. Pokud však je obklopen, ovlivňován a podněcován pozemskými záležitostmi, potud tone ve stínech.

Jestliže se něco odvrací od světla, zahaluje se tím samo do stínu. Tak i rozum odvrácený od věcí k sobě samému plodí si stíny přízraků místo pravého poznání věcí. Vůle však odvrácená od Boha, svého pravého Světla, ať se příjemně zaměstnává čímkoli, je sama sobě příčinou, že považuje stíny za věci.

Stín a tma předstírají věcnou a kladnou podstatu, kterou však nemají. Také nevědomost, ba i samotné bludy se sobě líbí a vyhlašují se za vědění a pravdu, pokud jsou samy o sobě. Avšak příchodem vědění a pravdy rozptylují se jako mlha před sluncem.

Stín představuje podobu neprůhledného tělesa, od něhož pochází, a tak se mu zavděčuje. Tak často nevědomost se líbí nevědoucím a blud bloudícím jako jejich pravý obraz; co přichází mimo ně, zdá se jim cizí.

Světlo ani se nebojí stínu a tmy, ani před nimi neutíká. Tma se však světla bojí a utíká před ním. Tak jasná a bezpečná znalost věcí nic nedbá cizí nevědomosti, ani omylů týkajících se kterékoli věci. Nevědoucí však a bloudící často utíkají a uhýbají před světlem pravdy, protože si nejsou dost jisti sami sebou.

Ustupuje-li světlo, nastupuje tma, vrací-li se světlo, tma ustupuje. Tak zanedbává-li někdo shromažďování světla poznání, razí si cestu ke tmě nevědomosti. Nedbá-li o to, aby si byl jist pravdou, otvírá si přístup k omylům. Naproti tomu věnuje-li se někdo světlu vědění a pravdy, zapuzuje tím od sebe tmu nevědomosti a omylů.

Stín prchá před světlem a hledá si sídlo vždy na jeho opačné straně. Tak nevědomost a omyl nalézají sídlo především tam, kde nacházejí co nejméně hledání a zkoumání.

Čím je světlo větší a těleso proti němu umístěné neprůhlednější, tím je stín hustší. Tak čím jasnější světlo pravdy někomu vysvitlo a čím urputněji se proti němu postavil, tím spíše uvaluje sám sebe do velké slepoty.

Čím je světelné těleso menší než neprůhledné, tím méně osvětluje a tím více působí, že stín se rozmáhá a rozšiřuje. Naopak čím větší je světelné těleso než těleso neprůhledné, tím je více osvětluje a nutí stín, aby se zmenšoval a konečně zmizel. Tak v bloudícím duchu málo světla nezapuzuje omyl, spíše dopouští, aby se rozmáhal. Avšak mnoho světla mnoho osvětluje a nutí omyl, aby slábl nebo se zmenšoval a konečně aby vymizel. Taková je teorie o cestách světla a tmy.
 
 

XII. JAK SE MOHOU A MAJÍ CESTY SVĚTLA SPOJOVAT POUŽÍVAT K ÚČINNĚJŠÍMU A MOCNĚJŠÍMU VYHÁNĚNÍ TMY ODEVŠAD

1. Způsobit, aby světelné těleso jasně svítilo.

To vyžaduje trojí péči.

a) Způsobit, aby všechny části světla svítily; tj. odstranit ty části, které mohou stínit buď v samotném plameni nebo kolem něho.

b) Průhledné těleso nechť je jasné a jemné, nikoli mlhavé, ani husté, a pokud lze jednoduché.

c) Předmět sám nechť je řádně obrácen ke světlu, aby zachycoval světlo dopadající a zároveň odražené.

Také v rozumu se rozsvěcuje velké světlo, jestliže

a) vše, co se objevuje v dílech, slovech a výrocích Božích, použije se na osvícení lidské mysli,

b) bude-li se jí to vštěpovat prostřednictvím jasných smyslů a

c) obrátí-li se k tomu svou myslí pozorně.

2. Učinit něco silně osvíceným.

To se provádí rovněž trojím způsobem:

a) Vezme se větší světelné těleso, které dá buď četná světla nebo silnější.

b) Těleso, které má být osvětleno, se postaví do světelného okruhu, a to co nejblíže k světelnému zdroji.

c) Obrátí se ke světlu tak, aby na ně dopadaly paprsky přímé a kolmé. Vše, co se takto přisune ke světlu, bude silně osvětleno.

Podobně chceš-li silně osvítit lidskou mysl, přisuň k ní buď velmi zářící světlo, slovo Boží, nebo více světel, tolik, kolik lze, totiž samu přirozenost věcí a všechny vnitřní pojmy ducha. Potom udržuj mysl v jejich středu, aby na ni odevšad dopadaly paprsky a obrať k nim odevšad pozornost. Nebude možné, aby nevzešlo velké světlo.

3. Způsobit, aby bylo něco vidět.

a) Buď to předkládáno očím, ne týlu.

b) Oči nechť jsou otevřeny.

c) Nechť je vpuštěno světlo, které by věc ozářilo.

Podobně nechť se děje s rozumem.

4. Aby věc jakkoli velikou bylo vidět celou.

Poskytni ji zraku celou a uvidí ji celou. Tak také ukážeš-li rozumu vše, co mu ukazuješ, celé, nemůže to nepochopit celé.

5. Aby věc byla viděna taková, jaká je.

Dokážeš to, předložíš-li zraku věc v přirozené poloze všech částí, nikoli v převrácené, a skrze prostředí čisté, prosté par a jimi neznečištěné.

Rovněž, postavíš-li před oči mysli kteroukoli věc tak, jak je, a bezprostředně ji samu, nikoli prostřednictvím cizích svědectví a předsudků, uvidí ji, jaká je.

6. Aby věc byla viděna jasně.

Je třeba ji postavit před jasné oko, v jasném světle a průzračném prostředí bez lomu a v náležité vzdálenosti. Podobně, aby se jasněji rozumělo věcem, předkládej je bystrému duchu, jasně, náležitým světlem metody, když byla vzbuzena pozornost a dáno dost času. Pak ji nemůže nepochopit.

7. Aby věc byla viděna zřetelně.

Je třeba ji ukázat nejen celou zběžně, ale po jednotlivých částech, částkách a částečkách. K tomu je třeba náležitého času, protože mají-li se prohlédnout všechny části, je třeba přecházet od jedné ke druhé. Poněvadž pak se pohyb děje postupně, nikoli v okamžiku, je třeba času. A také je třeba u každé jednotlivé části prodlít, má-li se vše zřetelně pochopit. Jinak nemůže rozum do věci vniknout.

8. Aby se věc vzdálená mohla prohlížet.

Jako blízká, buď ji přisuň k očím, nebo, je-li to nemožné, dojdi k ní sám, nebo nelze-li ani to nebo nechce-li se ti, použij k tomu dalekohledu a s jeho pomocí posoudíš věc poněkud lépe. Podobně vyskytne-li se věc vzdálená od rozumu, buď je třeba se snažit, aby bylo možno ji mít na dosah a zkoušet ji smysly, nebo je třeba vzít dalekohled panharmonie, kterým by věci, jež samy o sobě poznat nelze, přece jen se poznaly, nakolik je to možné, z věcí stejnorodých a obdobných.

9. Co nemá být vidět, aby nebylo vidět.

To budiž buď neustále vylučováno, aby to nikdy nepřišlo na oči, nebo aby to nepřicházelo ze světla, nebo konečně aby to nepřicházelo odhalené, ale nějakým způsobem přioděné, nelze-li to odstranit. Podobně co nechceme, aby se vědělo a poznalo, ať se nikdy nepouští k smyslům, nebo alespoň ať se dbá, aby pozornost dívajících se byla obrácena jinam, nebo konečně ať se dbá, aby škodlivé se nikdo nedozvídal bez náležitého protiléku.

10. Věc nad míru osvítit a vznítit.

Pevné průzračné těleso, uzpůsobené jistým uměním do vydutosti, soustřeďuje paprsky slunečního světla, ať jich dopadá libovolné množství, do kužele a soustřeďuje jejich světelnou a tepelnou sílu do bodu jejich společného dopadu tak, že oslňují zrak, nebo mají-li dost času, zapalují samotnou věc, na niž dopadají. Podobnou moc mají paprsky věcí rozumových, jestliže se sejdou ve středu srdce, byly-li zachyceny s nejvyšším úsilím pozornosti a představivosti. Neboť jednak naplňují neuvěřitelným světlem duše, jednak je zachvacují jakýmsi žárem. Dosáhnout téhož, jako v předchozím případě, mohlo by se i jistým uměním, kdybychom měli tak vyspělé umění přesvědčovat duše a kdyby se lidé dali utvářet stejně jako sklo.

11. Tmu vyhánět odevšad.

Není to žádné umění: přines jen světlo a tma hned prchne (podle zás. 1, 6 a 9., kap. VIII). Tak tma mysli sama mizí všude, kde se předkládají věci, jež mají být poznány, protože jako oko, tak i všechny ostatní smysly touží po světle a prostřednictvím smyslů touží duch sám od sebe po tom, co ho sytí.

12. Přivádět světlo na místa sama sebou paprskům nepřístupná.

To se může stát zrcadly odrážejícími paprsky, neboť kam nemůže dosáhnout přímý paprsek, tam bude moci proniknout paprsek odražený, byť by tam i byly mnohé křivolaké zákruty. Tak je-li někdo pohřben v tak hluboké sluji své nevědomosti nebo svého omylu, že nepřijímá zvenčí žádnou záři pravdy, která se kolem něho šíří, je třeba jej k ní dovést dobře spjatými důvody, aby přece jen počal vnímat nějaký paprsek pravdy.

13. Navykat oči zvyklé tmě, aby snášely světlo.

Je známo z vyprávění, že když lidé, dlouho držení v podzemních vězeních a odvyklí světlu, byli náhle vyvedeni na světlo, oslepli. Cosi podobného se stává lidem zvyklým na tmu bludů, takže když se jim nenadále naskytne světlo pravdy, zhrozí se a mají světlo v nenávisti, proto buď počnou před ním prchat nebo také s ním počnou vztekle zápasit. Jaká je zde rada? Tu lze vyvodit v tom smyslu, aby světlo nebylo poskytnuto znenadání a plnou svou září, nýbrž postupně. Pozvolna je třeba vyvádět lidi ze tmy do stínu, ze stínu do svitu, ze svitu do světla a konečně do samotné záře světla. Mají-li se tedy světští lidé utvářet k věcem nebeským, tělesní k duchovním, nevěřící k víře, je nezbytně třeba uskutečňovat to postupně, počínat známým a ponenáhlu uvádět k neznámému. Příklad takové prozíravosti máme u Krista a apoštolů.

14. Zažehnout světu největší rozumové světlo, nad něž by větší nebylo.

Vezmeme-li zároveň všechna světelná tělesa, která lze mít, vznikne největší světlo, které možno mít. Takovými světelnými tělesy, odkud může vzejít světlo, jsou jen tři věci dané Bohem: příroda, písmo a společné pojmy vrozené všem. Vezmeme-li tedy všechny tyto tři zdroje najednou a svedeme-li je v jedno světlo, budeme mít největší plamen světla, jaký lze mít. Nad něj nebudeme mít co hledat, leda samo věčné světlo, jež není však přiměřené naší vezdejší smrtelnosti.

15. Dát největšímu světlu největší objekt, nad nějž by větší nebyl.

Objektem rozumového světla je lidská mysl, která má být naplněna rozumem věcí. Největším objektem největšího rozumového světla bude tedy rozum všech lidí, který je třeba osvítit oním universálním světlem.

16. Způsobit, aby se k tomuto světlu obracely oči všech lidí.

Není zde třeba žádného tajného umění. Stačí jen aby rozžaté universální světlo nebylo postaveno pod kbelec, ale na svícen, aby v domě světa volně rozšiřovalo paprsky a svou silou obracelo k sobě oči všech lidí. Ukazuje se totiž na dětech sotva narozených, že světlo má takovou přirozenou podstatu; světlo si je podmaňuje totiž dříve než dráždidla ostatních smyslů, otáčí k sobě jejich oči i bez jejich vědomí. Krása samotných věcí, které vzešlé světlo umožní vidět, bude mít takovou sílu, aby probouzela lidi z navyklé malátnosti.

17. Dokázat, aby toto světlo pronikalo také ke vzdáleným národům.

Kdyby svět měl více sluncí, měly by stále všechny národy den. Avšak den bez noci nepřísluší tomuto věku a vyhrazuje se věčnosti. Přesto stačí jedno slunce osvětlovat všechny země svým postupným pohybem denním a ročním, a svými náměstky, měsícem a hvězdami. Tak universální světlo duší jednou řádně zažehnuté může se postupně sdělovat všem národům pomocí odražených paprsků, tj. překlady potřebných knih do národních jazyků.

18. Učinit, aby vše, co lidé dělají, bylo na světle.

Je-li slunce nad zemí, bude každý, kdo se obrátí na širé rovině, vždy na světle. Tak vzejde-li nad lidským srdcem a všemi lidskými myšlenkami a skutky slunce moudrosti, odhalující a objasňující smysl všech věcí, které jsou a které se dějí, nemůže ono srdce nepochopit, ať je kdekoli, co, k čemu, čím a jak se děje. A protože nejvyšším světlem duší je Bůh, může se jeho záře šířit na vše tak, aby duše, ať se obrátí kamkoli, měla záři tohoto světla na očích, pokud by se snad sama od něho neodvrátila a vzbouřila se proti světlu. Tato zvrácenost je hříchem, který je třeba odpykávat věčnou tmou.

19. Učinit, aby nic nezastiňovalo rozum, který je již uveden na slunce.

Protože stín pochází od nějakého neprůhledného tělesa, vloženého mezi světlo a nás, a protože rozum je podobně zastiňován mlhou domněnek a nejistých zpráv, odvrhneš-li tyto mlhy od sebe, aby rozumu svítily bezprostředně vždy věci, uvidíš vždy bez stínu to, co je.

20. Bránit, aby se tma nevracela.

Je třeba se vystříhat toho, abychom se někdy nespokojovali světlem odraženým a nezanedbávali světlo prvotní neboli přímo dopadající. Chováme-li se k němu totiž příliš nedbale, můžeme ho pozbýt.

XIV. PLNĚJI SE OBJASŇUJE TROJÍ ÚČEL UNIVERSÁLNÍHO SVĚTLA.

Slovem vše rozumíme, co Bůh v této škole světa lidem buď již odhalil nebo dále ještě odhalí, ať jsou to věci věčné, ať pomíjející, duchovní nebo tělesné, nebeské či pozemské, přirozené nebo umělé, ať bohoslovné či filosofické, dobré nebo zlé, obecné nebo zvláštní.

Věčným věcem se totiž lidé mají učit, protože jsouce určeni k věčnosti nemohou neznat bez nebezpečí věčného zatracení svůj cíl. Současně se však mají učit pomíjejícím věcem, protože přes ně se jde k oněm věčným.

Lidé se mají učit věcem duchovním, aby dobře znali sami sebe. Protože však přebýváme v těle a dokud jsme naživu, udržujeme se tělesnými věcmi, musíme znát i ony věci určené k našim zdejším potřebám, aby něco nepoznaného nás nepřipravilo o užitek, který skýtá, nebo aby něco špatně poznané a nenáležitě osvojené nám neškodilo.

Nebeským věcem se mají lidé učit, protože nebe je naší vlastí a dům našeho Otce je místem, v němž se nám připravují příbytky. Máme je tedy znát, ba lidé mají být co nejhorlivěji naplňováni touhou po požívání věčných rozkoší. Protože však Bůh k nám nyní nemluví o oněch nebeských dobrech nebeskými slovy, nýbrž pozemskými a líčí nám je obrazy věcí pozemských, je třeba porozumět těmto pozemským věcem dokonce dříve, abychom jejich přispěním snáze pochopili ony nebeské, protože se nemůže stát, aby pochopil sílu metafor nebo alegorii ten, kdo dříve nepochopí, odkud se metafory nebo alegorie čerpají.

Nevyhnutelně je třeba učit se přirozeným věcem, protože jsou viditelným zrcadlem neviditelné Boží vznešenosti a klíčem k mnoha tajemstvím Písma svatého a konečně idejemi, formami a normami našich prací. A tyto tři užitečné věci pro tvorstvo především nyní máme mít na zřeteli, aby nebylo pochyb, že ono úplné světlo posledního věku se zaskvěje především z těchto pochodní Božích.

Jako z neznalosti pravých základů světa a z neznalosti věcí upadáme do různých omylů o Bohu a do mnoha jiných pověr, tak zase pravou znalostí těch věcí se nemálo přibližujeme pravé zbožnosti. Je pozoruhodné, že anděl čerpá důkazy z přirozených věcí, protože Bůh stvořil nebe a zemi, moře a prameny vod. Čím lépe se ukáže příroda, tím více se zaskvěje vznešenost Tvůrce a Jeho velebnost mezi všemi.

Klíčem k tajemství Písem bude správné pochopení věcí přirozených. Protože Bůh je nejmoudřejším tvůrcem jak Písma, tak i přírody, je nemožné, aby někde nesouhlasila pravda vtištěná věcem s pravdou vyjádřenou jeho slovy a aby sama sebe nevysvětlovala, jestliže by se někde zdála těm nebo oněm málo srozumitelná. Slouží tedy sobě navzájem jako komentátor a tlumočník. Písmo spíše z hlediska obecnosti, příroda spíše z hlediska jednotlivostí.

Ve věcech přirozených jsou nám předepsány vzory našich činů a že proto je třeba poznávat cestu přírody bez omylů, abychom mohli své cesty vykonávat bez spletitého bloudění. Umění je napodobitelkou a dcerou přírody, příroda je nejlepším vůdcem a kdo ji následuje, nemůže se mýlit. Všechny nedostatky a omyly dřívějších věků vyplývaly z neznalosti věcí přirozených a náprava věcí, kterou čekáme, vzejde z lepšího pozorování cest moudrosti Boží ve tvorech. Záleží na tom, zda se ví nebo neví, jaké nám Bůh dal předpisy. Proto je nutno učit se všem přirozeným věcem.

Ale nemají se opomíjet ani věci uměle vytvořené, jednak proto, že umění přírodu zobrazuje, zmocňuje se jí a nutí ji vyzrazovat svá tajemství.

Má učit také věcem theologickým a filosofickým, těm, které se týkají víry, jako těm, které se týkají rozumu a mysli. Věcem víry se má učit důkladně, protože spravedlivý je živ svou vírou, a tato je jedinou cestou k věčnému životu. Věci rozumu nemají být pomíjeny, protože připravují cestu rozumu a chrání jej od omylů. Protože tedy smysly slouží rozumu a rozum víře, nic z toho nesmí chybět dokonalému světlu, nebo se určitě zbavíme nástrojů k osvícení duší.

Apoštolové šli přímo k tajemstvím víry, protože mohli své učení podpořit mimořádnými skutky. My však musíme uvažovat o normální cestě jak vzdělávat lidi, vybudovat novou filosofii, nezatíženou chybami minulosti.

V plném světle se má učit o věcech dobrých a zlých. To druhé se může zdát na první pohled divné a pošetilé. Ale jinak tomu nemůže být, protože znalost všeho, i zlého, je dobrá a prospěšná, dokonce potřebná. Znalost dobrých věcí zajisté proto, aby bylo možno je žádat, hledat, milovat a pečlivě střežit, znalost věcí zlých pak aby bylo možno je nenávidět a vyhýbat se jim. Proto máme-li dobro sledovat a zlu se vyhýbat, je zajisté třeba pečlivě rozeznávat jedno od druhého. Jak to však učinit bez předchozího pečlivého poznání obojího?

Je plná pravda, že až dosud není nic zhoubnějšího než neznalost zde nebo jinde skrytého zla. Nevystříhají-li se ho lidé z neznalosti, upadají do něho. Naproti tomu Bůh vždy činí dobro a zlo zjevným; dobro nařizuje a slibuje za odměnu, zlo však zakazuje a vyhrožuje za ně trestem. Tedy napodobení Boží moudrosti je znát dobro a konat je a znát zlo a vyhýbat se mu. Čím bude obojí dokonalejší, tím lépe. Neznalost je sama o sobě zlem, protože je temnotou. Znalost, i zla, je dobrá, protože je světlem.

Všichni mají být učeni lidským věcem, protože jsou lidé, božským věcem, protože jsou obrazem Božím, a věčným věcem, protože jsou čekateli věčnosti.

Pravé náboženství a pravé státní zřízení jsou věci světlé, mají svou bezpečnost od světla, nikoli od tmy. Nežádáme, aby všichni lidé byli vědci, ale aby se všichni stali dosti moudrými ke spasení. Tuto moudrost není proč někomu závidět, ledaže má někdo mysl zlou a závidí jiným účast na blaženosti.

Abychom tedy byli moudří a s námi i celý svět, učme lidi, v této škole Boží moudrosti učit se, ne pro učení, ale pro vědění, vědět ne proto aby věděli, ale aby přikládali ruku k dílu a přikládat ruku k dílu proto, aby bylo dosaženo cíle všech cílů, jímž je klid a blaženost.

Vlastní názor vyžaduje, abychom věci potřebné k vědění lidem nepřikazovali mocí, ani je nepodávali prostým vypravováním, ale abychom předkládali smyslům bezprostředně samotné věci, aby všichni viděním viděli, hmatáním hmatali a věděním věděli, že vše je takové, jaké je. Neboť to teprve znamená vědět, jestliže víme, co každá věc sama o sobě je, ne jaká se říká, že je. Vědět něco podle cizího rozumu neznamená vědět, ale věřit, jako jíst cizími ústy neznamená jíst, ale vidět jiné jíst.

Tomu tak ovšem bude, až budeme následovat samotného Boha jako jediného, svrchovaného učitele pravdy, jenž stačí sám sobě. Odnikud odjinud nebudeme čerpat své vědění a víru než přímo z pravých Jeho zdrojů - z přírody, Písma a svědomí - a to svými vlastními nádobami - vlastními smysly, vlastním rozumem a vlastní vírou.

Zasluhují si však být klamáni ti, kdo následují spíše lidi než Boha a spokojují se se stíny místo věcí. Avšak je čas, aby s tváří odkrytou v Kristu před sebou všichni viděli vlastníma očima cesty a konce cest a vidouce ve světle Božím světlo, chodili po stezkách světla.

Chci, aby se na všestranné posílení tohoto universálního světla, které vystupuje především a dostatečně z Božích svítilen, skutků, výroků a vnuknutí Božích, mohly připouštět i svítilny lidské moudrosti, buď planoucí nebo čadící, které již nebudou na obtíž, ale spíše budou svým způsobem na prospěch oněm, kdo chodí v Božím světle.
 

XX. JAKÝ STAV SVĚTA MŮŽEME OČEKÁVAT PO TAKOVÉ ÚPRAVĚ?

Dobře víme, že známá slova Kristova “Není vaše věc znát časy nebo příhodnosti časů, které otec v moci své položil”, nás napomínají k umírněnosti ve zkoumání tajemství Božích plánů, ovšem jen pokud je otec ukryl a neodhaluje je ani předpověďmi ani uskutečněním nebo pořádáním prostředků vedoucích k uskutečnění.

Kdykoli se však již ukazují předzvěsti Božích skutků a plány se začínají provádět, když dokonce z nejbližších příčin lze předvídat nejbližší důsledky, tu není projevem nerozvážnosti, nýbrž povinné vděčnosti a úcty, zdviháme-li hlavu, rozhlížíme-li se kolem a vztahujeme-li i ruce k přijetí Božích darů.

Proč bychom tedy i my nedůvěřovali, že cestami světla již otevřenými se strojí záhuba království temnot, kdežto světlu a pravdě že se strojí vítězství a triumfy?

Až budeme mít pravou vševědu - jakou od Božího milosrdenství očekáváme - vzejde pravé světlo, ve kterém se odhalí podstata všech věcí, takže nic nezůstane nepoznaného ve věcech největších i nejmenších, zřejmých i skrytých, podle slov Kristových: “Není nic tajného, co by nemělo být zjeveno, aniž co ukrytého, co by nemělo být poznáno a vyjít na světlo.”

Že se vskutku až po dnešní den skrývá v pokladnicích Božích, přírody, Písma a v zákoutích lidského ducha mnoho neodkrytého, to poznávají ti, kteří pozorují, že se odtud každodenně dobývají nová tajemství, a při tom vidí, že daleko více jich ještě zbývá. Nesluší se však domnívat, že to, co zůstává utajeno, se zachovává nebi, protože tyto knihy jsou dány tomuto životu, ne budoucímu, kde Bůh nebude učit podobenstvími a obrazy, ale dá patřit na sebe sama tváří v tvář.

Jako je tedy pravda, že se dosud mnohé skrývá, co nikdo nezná, tak je pravda, že to vše Bůh hodlá zpřístupnit. A vše ovšem pravdivě, ne prostřednictvím domněnek a dohadů, ale odhalením samotných příčin věcí. A pak přijde čas, jak bylo předpovězeno, kdy se lidé přestanou učit od lidí, a začnou být opravdu vyučenými od Boha, to jest budou sledovat samotná díla Boží, slova a vnuknutí a jimi se budou řídit, protože knihy Boží budou otevřeny, aby každý, kdo je bude číst, jim zároveň rozuměl. Tím se stane, že lidé nejen uvěří tajemstvím Božím, ale také jim budou rozumět. Tímto rozmnožením světla rozhodl Bůh zvelebit poslední věk. Tuto milost a slávu dá Bůh svým svatým, aby nepotřebovali slunce ani měsíc, protože On sám bude tím věčným světlem, až vztyčí svůj společný stánek s lidmi. A všichni budou uznávat za samotného a jediného učitele Krista.
 

XXI. SEDM POTŘEB K USKUTEČNĚNÍ VĚCÍ TAK ŽÁDOUCÍCH

   Protože víme, co může vzejít z oné toužebně očekávané nápravy, budeme pomýšlet, jak bychom pečovali o to, aby naše záměry se uvedly náležitě v skutek a abychom byli považováni za pomocníky dobroty Boží.

K tomu bude třeba:

1) Ducha plného nesmírné důvěry.

2) Velmi vroucího vzývání Boha.

3) Neúnavné píle a práce dosti početných moudrých mužů.

4) Přízně velmožů.

5) Rozumnosti v pracích a přesného řádu.

6) Vše, co bude vypracováno, hned začít provádět.

7) Konečně však opatrného a ustavičného rozvádění od jedněch k druhým, až po očekávanou universálnost.

Předně rozum říká a příklady samotného Božího počínání to ukazují, že k velkým pracím je třeba velkého ducha. Neboť nejvíce ve všech pracích pomáhá neohrožená svěžest ducha. Odvážní mohou vybojovat vše, nic není dosti opevněno proti srdnatým. Mnoho přispěl k vynalézání, kdo doufal, že lze něco nalézt. Proto Bůh sám, kdykoli povolával určité osoby k nějakému mimořádnému činu a poroučel jim vykonat svůj záměr, nevyhledával nic tak jako velkou víru, malodušnost však káral. Proto Kristus ty, kteří žádali od Boha jakékoli opravdu dobré věci a hledali je, povzbuzoval ve víře a pravil jim: “Věřte jen a přání se vám vyplní. Neboť pro věřícího je možné vše.”

Tedy v našem úsilí nás může povzbudit ve víře v dobré pořízení:

1) Nepochybná naděje na pomoc Boží.

2) Veřejná přízeň dobrých lidí, kterou nám slibují.

3) Snadnost úsilí samotného, spočívajícího již na tak dobrém základu.

Ve věci Boží se vyžaduje duch pevný a houževnatý. Natolik nemůže být žádná víra v milosrdenství Boží tak veliká, aby Boží dobrota a moc nemohla být větší. Boží moc pomáhající lidské nemá žádných hranic. Bude-li se kdo dovolávat pomoci, bude kdo ho vyslyší. Bude-li kdo žádat, bude kdo mu dá. Bude-li kdo tlouci, bude kdo mu otevře. Bude-li kdo hledat, bude kdo hledané věci ukáže.

Těm, kteří touží po větších věcech, pokud budou v souladu s Jeho vůlí, Jemu k slávě a lidem k prospěchu, nebude odepírat. “Otevři jen ústa svá a já je naplním”. “Jděte do celého světa kázat všem tvorům: Já jsem s vámi až do skonání věků.” Tím přislíbil svou pomoc nejen apoštolům, kteří se tehdy chystali vyjít do světa, ale všem svým nepřetržitě až do skonání světa. Tedy také nám, na které připadl konec věků.

Ale nemáme ani proč ztrácet naději na přízeň lidí, protože to, co děláme, nemá za cíl oklamat nějakého člověka, ale cílem je dobro všech, aby všichni lidé chtěli znát své dobro a ve společné radosti ho chtěli užívat a požívat, aby si vzájemně přestali ukládat o svobodu a všichni počali svobodně vládnout pod nejvyšším Vladařem - Kristem - v Jeho svobodném království. Aby se přestali štěpit v sekty a nenávidět se, aby se rozhodli spíše být jednomyslní v uměních, vědách, tajemstvích a všech pokladech moudrosti, aby se nesnažili zlehčovat píli, objevy a zásluhy dávných předků, nýbrž je dovršit.

Naše předsevzetí nechystají nikomu ze smrtelníků násilí, nikomu léčku, nýbrž všem se ponechává světlo k bedlivějšímu pozorování svých i cizích věcí, ke svobodnému rozhodnutí, zda si hodlají podržet své či zda stojí za to je vyměnit za lepší, nebo jak je použít ke společnému prospěchu, co je kde pravdivého a dobrého. Naději může povzbudit to, že svět nelne ke svým špatnostem natolik, aby odmítal to, co se jako lepší naskytne.

Konečně lze skládat dobrou naději i v samotnou snadnost tohoto úmyslu, podnikne-li se s Bohem a rozumem. Na obrození Bůh poskytne nadmíru jasné a srozumitelné rady, které naznačují zcela jasné prostředky k dosažení jasného cíle. Když tomu tak je, co může zbývat než chtít a se vzýváním Boha přiložit ruku k dílu?

Je třeba vroucího vzývání Boha, protože dílo je tak závažné, že nepomůže-li sám Bůh a sám nebude jednat a je uskutečňovat, nadarmo bude celý svět vynakládat síly a rozum. Neboť svět patří tomu, kdo jej založil. Kdo se odváží usilovat o jeho nápravu, bez vůle, rady nebo příkazu Boha? Proto je třeba prosit Boha, aby sám poslal svého Ducha svatého z nebeských výšin, aby byly opraveny stezky těch, kdo přebývají na zemi, a aby se lidé moudře naučili tomu, co se Mu líbí a zachovávali to.

Protože Bůh to, co řádně činí, činí řádnými prostředky, je třeba dovolat se Jeho pomoci a ohlédnout se po všech možnostech lidské pomoci. Proto ti, které Bůh naplnil duchem moudrosti, mají dávat pečlivý pozor na cesty moudrosti a zjišťovat, co se může dít důmyslněji, a kteří se chtějí zcela oddat pracím pro slávu Boží a pro spásu lidského rodu.

Protože dílo je velké, vyžaduje četné a rozmanité práce a mnoho času, není možné očekávat vše od sil nějakého samojediného člověka, ale je třeba sebrat a vybrat mnoho nadaných lidí, kteří jsou vhodní k tomu, aby pátrali, upevňovali a rozšiřovali obecné světlo, pravdu, mír a svornost. Teprve od nich společně lze očekávat, co nedokáže samotný smrtelník, něco dokonalého na tomto poli, jestliže s Boží pomocí neustanou přikládat ruku a usilovně konat svaté práce.

Ti, kdo budou toto dílo konat, musí se vynasnažit, aby to, co tak konají pro společné blaho, nebylo takovým jen samo o sobě, nýbrž aby se také takovým komukoli jevilo. Je třeba jasně vytknout cíl společného blaha a tak k němu vhodnými podmínkami vše pořádat a rychle vést, aby se vše, co se koná, ukázalo bez předsudku všem lidem, aby ani sama nepravost neměla co hanět.

Nechť tedy ti, kteří pracují společně na tomto díle a touží po společném blahu, jednají vždy s ustavičným zřetelem k sobě navzájem a ke svým pracím. A vše, co takto kdokoli zdárně vykoná, ať se přidá na hromadu již vykonaného, aby nikdo nemusel konat, co se již vykonalo, ale aby píle všech bděla toliko nad tím, co se má vykonat a dokonat.

Každý oheň začíná jiskrou, pak zachvacuje troud, dále trámy, pak dům, poté ulici a konečně město. Kristus přirovnal své učení také k ohni; začal je šířit nejprve mezi svými, ve sboru apoštolů, potom jim přikázal, aby to, co poslouchali v temnotě, vyložili na světle a co slyšeli potichu, aby hlásali na střechách. Kdo dává radu, má ji dávat spíše příkladem než slovem, nebo aspoň ne slovem bez příkladu, jinak to bude neužitečné.

Když však sám dělá, co radí jiným, nejen snáze a zaslouženě si získává důvěru u jiných, kteří tím ochotněji ho napodobují, nýbrž získává si příležitost jak provést své úmysly. Jediný Bůh totiž činí dokonalá díla podle idejí předvídaných od věčnosti. Člověk tím, že něco dělá, se učí, protože jak své ideje, tak i věci, které podle idejí tvoří, ani nezačíná, ani nedokončuje jinak než po stupních. Nechť se tedy napravovatelé sami první pokusí o provádění svých úmyslů. A uvidí-li, že neomylně postupují kupředu, mohou je bezpečněji doporučit světu; jestliže ne, mohou je napravit a zdokonalit. Nové léky se snáze přijímají, mají-li obvyklý nápis: “Vyzkoušeno”.

Sbor světla může začít jedním či dvěma pracovníky zasvěcenými do tajemství světla, ne aby si přisvojovali více než ostatní, ale aby ukázali příklad jiným. Každý počet, který se má rozšířit, začíná vždy jednotkou a stoupá přes dvojku k trojce a tak stále, protože každá jednotka má vzhledem k sobě i celku stejnou dokonalost.

Apoštolové byli vysláni do celého světa, aby kázali evangelium všemu tvorstvu, hlásali Kristovo učení jak Řekům tak barbarům, moudrým i nemoudrým, jsouce vázáni tímto úkolem. Proč by ji nenapodobovali ti, kterým Bůh odhaluje pravé paprsky pravého světla a způsoby, jak je šířit na všechny strany?

A jak? Jistě nějakým řádem. Ať každý napravuje podle světla Božího nejprve sám sebe, potom své, jako sobě nejbližší; ti ať zase zvou jiné, ne příliš vzdálené této věci. Apoštolové s sebou měli dvojí klíč, otvírající lidské uši a srdce, dar jazyků a moc zázraků. Co máme my? Budeme-li mít snahu sloužit Kristu a rozšiřovat jeho království, bude mít Kristus prostředky a způsoby, kterými vzbudí důvěru ke svým služebníkům. Neboť je psáno: “Oni vyšli a kázali všude, Bůh jim pomáhal a jejich řeč potvrzoval znameními, která následovala. K odmykání lidských smyslů, bude nám dostatečným klíčem zjištěná PANHARMONIE, již lze poznat principy přírody, Písma a všeho lidského vědění, sama o sobě dosti mocná, aby zasáhla jako blesk oči mysli a uvedla všechny smysly do poslušnosti pravdy, jestliže se v dosti jasném světle položí před oči všech lidí.

Zdá se to namáhavé, ale pustíme-li se do toho rozumně a opravdově, přinese to našim bratrům ze všech národů veliké dobro. Pravím našim bratrům, a pro ty máme obětovat i své duše, natož trochu práce. Kdyby každý, kdo okusil světla Božího, konal povinnost mezi svými a mezi nejbližšími, změnily by se pouště v zahrady Boží, jak to předvídají věštby.
 

XXII. PROSBY K OTCI SVĚTEL O POSLEDNÍ OSVÍCENÍ LIDSKÉHO RODU

K tobě, Otče světel, konečně všichni jsouce obráceni, velice pokorně Tě prosíme, smiluj se nad námi všemi! Rozsvit svíci naši, osvětli naše temnoty! Neboť tmy dosud zastírají zemi a mrákoty lidi. Ale ty vzejdi nad Jeruzalém, Hospodine, aby bylo vidět tvou slávu. Země sama o sobě jako od počátku, tak nyní a navždy není nic jiného než pustá a prázdná věc, věčná skrýš tmy. Ale ty, který jsi řekl: “Budiž světlo” a světlo bylo, poruč také nyní, aby po temnotách zazářilo světlo v našich srdcích. Žili jsme dosud v soumraku, který pro přimíšení tmy není ani dnem ani nocí. Učiň, co jsi slíbil, “aby v podvečer světa bylo světlo.” Ó vyjdi nám den, který nezná západu! Vyjdi světlo, na něž vůbec nemá právo království tmy! Nechť ze strachu před jeho září uprchne do své propasti sám kníže temnot!

Ó Otče duchů, Bože všech těl, jehož oči jsou nad všemi syny Adamovými, který vidíš naši slepotu, slituj se nad námi, abychom také my viděli Tebe, od něhož, jímž, a v němž je vše a také my. Ó nechť nalézají Tebe, kterého hledají všichni, i ti, kteří hledat neumějí!

Ó světlo neviditelné, dej nám zrak, který by tebe viděl! Ó světlo věčné, osviť naše mysli stvořené k účastenství na věčnosti, aby Tobě rozuměly a Tebe milovaly. Neboť budou Tě chválit temnoty, světlo věčné? Ó vyjasni své paprsky a mocně rozrážej všechny naše mrákoty, aby přestali slepnout, bloudit, tápat, řítit se do jam ti, které Jsi stvořil k účasti na světle a životě. Kdybys nás nebyl stvořil, Pane, nebyli bychom. Proč tedy ty, které jsi stvořil k životu, necháváš padat do záhuby? Tvé oči jsou tisíckrát zářivější než slunce, vidí i do hlubiny propasti. Proč tedy nám, které jsi stvořil k obrazu svému, nedáváš rovněž světlé oči, které by také viděly samy v sobě propast své nicotnosti, v Tobě pak zdroj svého bytí? Ó vyřkni slovo, které jsi řekl na počátku, “Budiž světlo”, a řekni také nyní “Budiž světlo” a bude světlo.

Ó Otče náš, který jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé již v celém světě! Přijď již království tvé celému světu! Děj se již vůle tvá jak v celém nebi tak i na celé zemi!

Ó světlo světa, Ježíši Kriste, bez něhož vše je tmou, osviť svět! Ó živote světa, bez něhož vše je mrtvé, oživ svět! Ó cesto, bez níž je vše neschůdné a scestné, zaveď vše, co se od tebe vzdaluje, svou mocí k Sobě do Své blažené věčnosti! Ach Pane, ptáš-li se nás, volajících k tobě, “co chcete, abych pro vás učinil”, tisíckrát opakujeme toto jediné: “Abychom viděli.”

Neboť veliké a temné mraky nekonečných nevědomostí, omylů a marností zakalují oči světa, takže nemohou vidět Tebe, slunce pravdy a spravedlnosti, jsouce zahaleni svými mrákotami, které milují a zdráhají se jich se zbavit, protože neznají světlo. Zahřmi tedy, ó Pane, a vypusť blesky Své, aby Tvé světlo mocněji zalilo všechny Šavly, aby se stali Pavly a šli ve jménu Tvém k lidu a národům otvírat jim oči, aby se odvrátili od tmy k světlu a z moci ďáblovy k živému Bohu.

Budiž jméno Hospodinovo požehnáno od tohoto času až na věky.

Od východu až do západu slunce je chvály hodno jméno Hospodinovo.