Evangelium esejských

Neznámé texty esejských z hebrejštiny a aramejštiny
vydal a do angličtiny přeložil
Edmond Bordeaux SZEKELY (1974)



Společenství

Bylo to na břehu řeky, kam unavení a zoufalí přišli zas vyhledat Ježíše. A jako děti zapomněli na Zákon; a jako děti vyhledali otce, aby jim ukázal, v čem chybovali a aby zas postavil jejich nohy na správnou stezku. A když slunce vyšlo nad obzorem, spatřili Ježíše sestupujícího z hory se září vycházejícího slunce nad hlavou.

I pozvedl ruku, usmál se na ně a řekl: "Pokoj Vám".

Ale oni se styděli opětovat jeho pozdrav, neboť každý z nich se svým způsobem odvrátil od jeho svatého učení a andělé Matky Země a nebeského Otce nebyli s nimi.

Jeden muž vzhlédl s úzkostí a řekl: "Mistře, naléhavě potřebujeme tvou moudrost. My sice víme, co je dobro, ale přesto následujeme zlo. Víme, že abychom vešli do království nebeského, musíme chodit s anděly dne a noci, ale přesto naše nohy bloudí po cestách hříšníků. Světlo dne svítí jen na naši honbu za požitky a noc padá na naši bezhlavou otupělost. Řekni nám, mistře, jak můžeme rozmlouvat s anděly a zůstávat v jejich posvátném kruhu, aby Zákon planul v našich srdcích stálým plamenem".
 


A Ježíš k nim promluvil:
"Není lehké
pozvednout oči k nebi,
když oči všech jsou upřeny k zemi.
Není snadné
klanět se u nohou andělů,
když všichni se klaní jen slávě a majetku.
Ale ze všeho nejtěžší
je mít myšlenky andělů,
pronášet slova andělů
a činit to, co činí andělé."

A jeden z mužů řekl: "Mistře, ale my nejsme andělé, jsme jen lidé. Jak se můžeme nadít, že budeme kráčet jejich cestami? Řekni nám, co máme dělat."

A Ježíš pravil:
"Tak jako syn dědí půdu svého otce,
tak vy jste zdědili svatou zemi
od svých otců.
A ta země není pole k orání,
ale místo v nás,
kde máme možnost postavit svůj svatý chrám.
A tak jako chrám musí být vybudován
kámen po kameni,
tak já vám dávám ony kameny
k vybudování svatostánku;
toho, který jsme zdědili od našich otců
a otců jejich otců."

Všichni se shlukli kolem Ježíše a jejich tváře plály dychtivostí uslyšet slova, která splynou z jeho rtů.
I pozvedl svou tvář vstříc vycházejícímu slunci a záře jeho paprsků naplnila jeho oči, když řekl:

"Svatostánek může být stavěn
jen s pomocí starých společenství,
těch, která jsou hlásána,
těch, která jsou myšlena
a těch, která jsou žita.
Neboť když se o nich mluví jen ústy,
jsou jako mrtvý úl,
který včely opustily,
a který už neskýtá med.
Společenství jsou mostem
mezi člověkem a anděli.
A jako most
může být vystavěn jen z trpělivosti
stejně jako most přes řeku
je budován kámen po kameni,
tak jak se nalézají na břehu řečiště.
A společenství je čtrnáct,
tak jako andělů nebeského Otce
je sedm,
a andělů Matky-Země
je sedm.
A právě tak, jako kořeny stromu
se zapouštějí do země a jsou jí vyživovány.
A větve stromů zvedají své větve k nebesům,
právě tak je člověk jako kmen stromu
s kořeny hluboko
v hrudi své Matky-Země
a jeho duše stoupá
k jasným hvězdám jeho nebeského Otce.
A kořeny stromu
jsou andělé pozemské Matky
a větve stromu
jsou andělé nebeského Otce.
A toto je posvátný strom Života,
který stojí v moři věčnosti.

První společenství je
s andělem slunce,
které vychází každého jitra
jako nevěsta ze své komnaty,
aby vrhalo své zlatisté světlo na svět.
Ó ty nesmrtelný, zářivý, rychlonohý
anděli slunce!
Bez tebe není žádného tepla,
bez tebe není žádný oheň,
bez tebe není žádný život.
Zelené listoví stromů
tě uctívá.
Skrze tebe nepatrné zrnko pšenice
se promění v řeku zlatých klasů,
vlnících se větrem.
Skrze tebe se otevírá květina
v centru mého těla.
Proto se nikdy nebudu
před tebou skrývat.
Anděli slunce,
posvátný posle Matky-Země,
vstup do svatostánku ve mně
a dej mi oheň života!

Druhé společenství je
s andělem vody,
té, která v podobě deště
padá na vyprahlou pláň,
která naplňuje vyschlou studnu až přetéká.
Ano, uctíváme tě,
vodo života.
Z nebeského oceánu
vody tryskají a tekou vpřed
z nevyčerpatelných pramenů.
V mé krvi proudí tisíc
čistých pramenů,
a páry a mraky
a všechny vody,
které se rozprostřely po sedmi říších.
Všechny vody,
které Stvořitel učinil,
jsou svaté.
Hlas Hospodina je nad vodami.
Bůh slávy hřmí.
Hospodin je nad mnoha vodami.
Ó anděli vody,
svatý posle Matky-Země,
vstup do krve, která mnou proudí,
omyj mé tělo v dešti,
který padá s nebe
a dej mi Vodu Života!

Třetí společenství je
s andělem vzduchu,
který šíří vůni sladce vonících polí,
jarní trávy po dešti,
otvírajících se poupat růže šaronské.
Uctíváme Svatý Dech,
který je výš
než ostatní, co bylo stvořené.
Neboť, vskutku, věčný a svrchovaný
zářivý prostor,
kde vládnou bezpočetné hvězdy,
je vzduch, který vdechujeme.
A v okamžiku mezi vdechem a výdechem
jsou ukryta všechna tajemství
nekonečné zahrady.
Anděli vzduchu,
svatý posle Matky-Země,
vejdi do mne,
jako když vlaštovka padá z oblohy,
abych poznal taje větru a hudbu hvězd.

Čtvrté společenství je
s andělem země,
která rodí obilí a hrozny
z plnosti země,
která přináší děti z beder muže a ženy.
Ten, kdo by obdělával půdu levicí a pravicí,
tomu přinese hojnost plodů a obilí,
zlatisté rostliny,
na jaře pučící ze země.
Všude, kde se rozkládá země,
všude, kde tekou řeky,
všude, kde vychází slunce,
aby dala lidem své dary.
Tuto širokou zemi opěvuji,
široko daleko protkanou stezkami,
plodnou, štědře dávající,
tvou matku, svatou květinu.
Ano, opěvuji krajiny, kde rosteš,
sladce vonící, rychle bující,
dobrý plod Páně.
Ten, kdo rozsévá obilí, trávu a plody,
rozsévá Zákon.
A jeho žeň bude hojná,
a jeho úroda dozraje na horách.
Jako odměnu následovníkům zákona,
Hospodin poslal anděla Země,
aby způsobil, že rostliny rostou,
aby způsobil, že lůno ženy je plodné,
aby země nikdy nebyla bez smíchu dětí.
Uctívejme v ní Hospodina!

Páté společenství je
s andělem Života,
toho, který dává člověku sílu a vytrvalost.
Neboť není-li vosk čistý,
jak by mohla svíce svítit stálým plamenem?
Jdi proto směrem k vysoce vzrostlým stromům
a před tím, který je krásný, vysoký a mohutný,
prones tato slova:
"Buď pozdraven, ty dobrý, živoucí strome,
učiněný Stvořitelem!"
Potom poteče řeka Života
mezi tebou a tvým bratrem, stromem.
A potom ti bude patřit
zdraví těla, rychlost nohou,
bystrý sluch, síla paží a orlí zrak.
Takové je společenství
s andělem Života,
posvátným poslem Matky-Země.

Šesté společenství je
s andělem radosti,
který sestupuje na zem,
aby dával lidem krásu.
Neboť Pán se neuctívá smutkem
ani srdcervoucím zoufalstvím.
Zanechte svých stesků a nářků,
a zapějte Pánu novou píseň,
zpívejte Pánu, celé zemi.
Ať se radují nebesa,
ať je šťastná zem.
Ať jsou pole plná radosti,
ať lijáky tleskají rukama,
ať se všechny hory radují před Pánem.
Neboť budete vycházet s radostí
a bude vás provázet pokoj a mír:
hory a vrchy se před vámi dají do zpěvu.
Anděli radosti,
svatý posle Matky-Země!
Tak dlouho jak budu živ
budu zpívat chválu Hospodinu
dokud mám svůj život.

Sedmé společenství je
s naší Matkou-Zemí,
která vysílá své anděly,
aby řídili kořeny člověka
a posílali je hluboko do požehnané půdy.
Vzýváme Matku-Zemi!
Ó ty svatá zachovatelko!
Udržovatelko!
To ona obnoví svět!
Země je její a její je plnost světa
a patří ji ti, kdož v něm žijí.
Uctíváme naši dobrou, silnou, blahodárnou Matku-Zemi
a všechny její anděly,
dobrotivé, statečné a plné síly,
laskavé a blahodárné, skýtající zdraví.
Skrze její jas a slávu
raší ze země rostliny
za nikdy neselhávajících jar.
Skrze její jas a slávu
vanou větry ženoucí oblaka
směrem k nikdy neselhávajícím jarům.
Matka-Země a já jsme jedno.
Jsou v ní zapuštěné mé kořeny.
A ona má ze mne potěšení
podle svatého Zákona.

Potom se rozhostilo velké ticho jak posluchači přemítali o slovech Ježíše. A byla v nich nová síla a touha a naděje jim vyzařovala z tváří. A potom promluvil jeden muž řka: "Mistře, jsme naplněni dychtivostí započít společenství s anděly Matky-Země, která osázela velkou pozemskou zahradu. Avšak co andělé nebeského Otce, kteří vládnou noci? Jak můžeme promlouvat k těm, kteří jsou tak vysoko nad námi, kteří jsou neviditelní našim zrakům? Neboť my můžeme vidět paprsky slunce, můžeme pociťovat chladivou vodu řeky, v níž se koupáme, a hrozny nás hřejí, když se jich dotýkáme, jak rudnou na našich vinicích. Ale anděly nebeského Otce nemůžeme ani vidět, ani slyšet, ani se jich dotýkat. Jak tedy můžeme s nimi rozmlouvat a jak vstoupit do jejich bezmezné zahrady? Mistře, pověz nám, co musíme činit?"

A jitřní slunce obkroužilo jeho hlavu svatozáří, jak Ježíš na ně pohlédl a pravil:
"Mé děti, což nevíte, že Země
a vše co na ní zůstává,
je jen zrcadlením království nebeského Otce?
Když jste nemluvňata,
matka vás kojí a konejší.
Ale když povyrostete,
jdete spolu s otcem na pole.
Stejně tak činí andělé Matky-Země.
Vedou vaše kroky k tomu,
kdo je váš Otec,
a ke všem jeho svatým andělům,
abyste poznali svůj pravý domov
a stali se pravými syny Boha.
Dokud budeme dětmi,
budeme vidět jen paprsky slunce,
ale ne Moc, která je stvořila.
Dokud budeme dětmi,
budeme slyšet zurčení tekoucího potůčku,
ale ne Lásku, která jej stvořila.
Dokud budeme dětmi,
budeme vidět hvězdy,
ale ne ruku, která je rozsévá po obloze,
tak jako rolník, který rozsévá zrno.
Jen skrze společenství
a anděly nebeského Otce
se naučíme vidět neviditelné,
slyšet neslyšitelné
a promlouvat nevyřčené slovo.

První společenství je s andělem Síly,
která naplňuje slunce žárem,
a řídí ruku člověka
při veškeré jeho tvorbě.
Tvá, ó nebeský Otče, byla Síla,
když jsi předurčil cestu
každému z nás a všemu.
Skrze tvou Sílu
budou mé nohy kráčet
po cestě Zákona.
Skrze tvou Sílu
budou mé ruce konat Tvé dílo.
Kéž zlaté řeky Síly
vždy tekou z tebe ke mně,
a kéž se mé tělo vždy obrací k Tobě,
tak, jako se květina točí za sluncem.
Neboť není žádné síly kromě té,
jež pochází z nebeského Otce.
Vše ostatní je pouhý klam a sen,
mrak táhnoucí přes tvář slunce.
Není člověka, který by měl moc nad Duchem.
Rovněž nemá moc v den smrti.
Jen ona Moc, která pochází z Boha,
může nás vyvést z města smrti.
Řiď naše díla a skutky,
ó anděli moci,
svatý posle nebeského Otce!

Druhé společenství je
s andělem Lásky,
jehož uzdravující vody
tekou nikdy nekončícím proudem
z moře věčnosti.
Moji milí, milujme se navzájem,
neboť láska je z nebeského Otce,
a každý, kdo miluje,
se rodí z nebeského řádu
a zná anděly.
Neboť bez lásky
srdce člověka je vyprahlé a rozpraskané
jako dno vyschlé studny,
a jeho slova jsou prázdná jako suchá tykev.
Ale milující slova jsou jako plástev medu,
sladká duši.
Milující slova v ústech člověka
jsou jako hluboké vody,
a tryskání lásky jako tekoucí bystřina.
Věru, od pradávna se říkalo:
milovat budeš Otce nebeského
z celého srdce svého,
ze vší mysli své,
a všemi svými skutky.
A milovati budeš bližní své jako sebe sama.
Nebeský Otec je Láska;
a ten, kdo zůstává v lásce,
zůstává v nebeském Otci
a nebeský Otec zůstává v něm.
Ten kdo nemiluje, je jako přelétavý pták,
vyvržený ze svého hnízda,
neboť tomu chybí pastva
a i voda z bystřiny chutná hořce.
A řekne-li někdo
miluji nebeského Otce,
ale svého bratra nenávidím,
je to lhář.
Neboť ten, kdo nemiluje svého bratra,
jehož vidí,
jak by mohl milovat nebeského Otce,
jehož nikdy neviděl?
Podle toho poznáme děti světla:
ty, které chodí s andělem Lásky,
neboť ti milují nebeského Otce
a milují své bližní
a zachovávají svatý Zákon.
Láska je silnější než proudy vod.
Láska je silnější než smrt.

Třetí společenství je
s andělem Moudrosti,
který osvobozuje člověka od strachu,
dává mu široké srdce a pokojné svědomí.
Svatá Moudrost,
pochopení, které se stále rozvíjí
jako posvátný svitek,
ale který nepřichází skrze učenost.
Veškerá moudrost pochází od nebeského Otce
a zůstává s Ním navždy.
Kdo může spočíst zrnka písku v moři
a kapky deště,
a dny věčnosti?
Kdo může zbádat výši nebes a rozsah země?
Kdo může hovořit o počátku Moudrosti?
Moudrost byla stvořena před všemi věcmi.
Ten, kdo je bez moudrosti
se podobá tomu, kdo říká pařezu:
"Probuď se!", a němému kameni:
"Vstaň a uč!"
Tak jsou jeho slova prázdná
a jeho skutky škodlivé.
Je jako dítě, které mává mečem otce
a nic neví o jeho ostří.
Ale koruna moudrosti dává mír
a dokonalé zdraví, aby vzkvétaly.
Oboje jsou dary od Boha.
Ó ty nebeský řáde!
Ó ty anděli Moudrosti!
Budu tě uctívat i nebeského Otce,
který je příčinou,
že proud myšlení v nás
teče směrem k svatému oceánu věčnosti.

Čtvrté společenství je
s andělem života věčného,
který přináší člověku poselství věčnosti.
Ten kdo chodí s anděly naučí se vznášet se
nad oblaka,
a jeho domovem se stane věčné moře,
kde se tyčí svatý Strom života.
Nečekej na smrt,
aby ti zjevila velké tajemství.
Jestliže nepoznáš svého nebeského Otce
dokud kráčíš po prašné půdě,
budou pro tebe jen stíny v životě,
který musí nevyhnutelně přijít.
Zde a nyní se vyjevuje mysterium.
Zde a nyní se zvedá opona.
Neboj se, člověče!
Uchop křídla anděla věčného života
a vznes se nad dráhy hvězd,
měsíce, slunce a bezmezného Světla
za věčně se otáčející dráhy oběžnic
a leť vstříc nebeskému oceánu
věčného života.

Páté společenství je s andělem práce,
který zpívá v bzučení včely,
neustávající při sběru zlatého medu.
Je ve zvuku flétny pastevce bdícího,
aby jeho stádo nezabloudilo.
Je v písni panny,
když hbité prsty klade na přeslici.
Jestliže si myslíte, že tato činnost
v očích Páně je méně
než nejvznešenější modlitby,
odrážející se od nejvyšší hory,
pak se vskutku mýlíte.
Neboť poctivá práce skromných rukou
je každodenní modlitbou díkuvzdání,
a hudba pluhu
je radostnou písní k poctě Pána.
Ten, kdo pojídá chléb zahálky
musí zemřít hlady,
protože pole kamení
může rodit jen kamení.
Pro lenocha den nemá smysl
a noc je mu trpkou poutí zlých snů.
Mysl zahaleče je plna plevele nespokojenosti.
Ale ten, kdo chodí s andělem práce,
má ve svém nitru vždy úrodné pole,
kde obilí a hrozny a veškeré vonné byliny
a květiny rostou hojně.
Jak zasijete, tak budete sklízet.
Člověk Boží, který našel svůj úkol,
nebude žádat žádné jiné požehnání.

Šesté společenství je
s andělem Míru,
jehož polibek dává pokrok a mír,
a v jehož tvář je jako povrch nerozčeřené hladiny,
v níž se zrcadlí měsíc.
Budu vzývat pokoj a mír,
jejichž dech je přátelský,
a jejichž ruka uhladí ustarané čelo.
Za panování Míru
není ani hladu ani žízně,
ani studený severák, ani horký samum,
ani stáří, ani smrt.
Ale ten, kdo nemá v duši mír,
nemá kde v nitru postavit svatý chrám.
Neboť jak může tesař stavět
uprostřed větrné smrště?
Samé násilí může vydat jen žeň zkázy,
a z vyprahlé hlíny nemůže vyrůst nic živého.
Proto vyhledávejte anděla Míru,
který je jako jitřní hvězda uprostřed mraků,
jako měsíc v úplňku,
jako krásný olivovník na němž se nalévají plody,
a jako slunce svítící na chrám Nejvyššího.
Mír spočívá v srdci ticha:
Buďte tišší a vězte, že Já jsem Bůh.

Sedmé společenství je
s nebeským Otcem,
který jest, který byl a bude navždy.
Ó velký Stvořiteli!
Ty jsi stvořil nebeské anděly,
a Ty jsi zjevil nebeské zákony!
Ty jsi mé útočiště a má tvrz.
Ty jsi bezpočátečna.
Byl jsi našim příbytkem, Pane,
po všechny lidské věky.
Dříve, než se zrodily hory
nebo než jsi stvořil zemi,
od věčnosti do věčnosti, Ty jsi Bůh.
Kdo učinil vody a kdo stvořil rostliny?
Kdo k větru připoutal bouřkové mraky,
rychlonohé i ty nejprchavější?
Kdo, ó velký Stvořiteli,
je pramenem života v našich duších?
Kdo učinil světlo a temnoty?
Kdo učinil spánek a horlivost bdění?
Kdo rozprostřel poledne a půlnoc?
Ty, ó velký Stvořiteli!
Ty jsi stvořil zemi svou mocí,
Ty jsi ustavil svět svou moudrostí
a rozprostřel oblohu svou láskou.
Ó nebeský Otče, zjev mi svou podstatu,
která je silou andělů Tvého svatého království.
Nesmrtelnost a nebeský řád
dal jsi Ty, ó Stvořiteli,
a nejlepší ze všeho, Tvůj svatý Zákon!
Budu velebit Tvá díla písněmi díkuvzdání,
neustále, po všechny časy, v každé době.

S příchodem dne objímám svou Matku,
s příchodem noci, přidávám se k Otci.
A s příchodem večera a rána
budu vdechovat Tvůj zákon.
A nepřeruším toto společenství
do konce času."

A na nebi a na zemi bylo velké ticho, a mír nebeského Otce a Matky-Země zářil nad hlavami Ježíše a davu.
 


Sedminásobný mír

(Z Ježíšovy knihy Esejských)

A když spatřil davy, Ježíš se odebral na horu a šli za ním jeho učedníci a všichni ti, kteří lačněli po jeho slovech. Když jej obklopili, Ježíš promluvil a učil řka:

"Přináším vám, mé dítky, mír,
sedminásobný mír pozemské Matky
a nebeského Otce.
Mír přináším tvému tělu,
které řídí anděl síly.
Mír přináším tvému srdci,
které řídí anděl lásky.
Mír přináším tvé mysli,
kterou řídí anděl moudrosti.
Skrze anděly síly, lásky a moudrosti
budeš putovat po sedmi stezkách nekonečné zahrady,
a tvé tělo, tvé srdce a tvá mysl
se spojí v Jednotu
ve svatém letu k nebeskému oceánu míru.
Ano, říkám ti pravdivě,
je sedmero cest vedoucích bezmeznou zahradou
a po každé z nich musíš kráčet
jako jedno tělo, srdce a mysl,
jinak zakopneš a padneš do propasti prázdnoty.
Neboť tak jako pták nemůže lítat s jedním křídlem,
tak tvůj pták moudrosti
potřebuje dvě křídla síly a lásky,
aby se vznesl nad propast
a doletěl k svatému Stromu života.
Neboť samotné tělo je jako opuštěný dům
viděný zdaleka:
to, co se zdálo být krásným,
je pouhá rozpadající se ruina a bezútěšnost,
když přijdeš blíž.
Samotné tělo je jako ze zlata utvářený vůz,
jehož výrobce jej postaví na podstavec,
aby se nepošpinil používáním.
Ale jako zlatá modla je ohavná a bez půvabu,
neboť jen pohyb zjevuje jeho účel.
Jako prázdná čerň okna,
když vítr sfoukne jeho svíci,
je samotné tělo bez srdce a mysli,
které by je naplnily světlem.

A samotné srdce je slunce bez země,
na kterou by svítilo,
světlo v prázdnotě, koule tepla utopená
v moři temnoty.
Neboť jestliže člověk miluje jen sám sebe,
ona láska se promění
jen ve svou vlastní zhoubu,
není-li ruky k níž se možno natáhnout
v dobrých skutcích,
a není-li mysli, aby utkala plameny touhy
do gobelinu žalmů.
Jako větrný vír na poušti je samotné srdce
bez těla a mysli, které by je za zpěvu vedly
skrze cypřiše a sosny.

A samotná mysl je jako posvátný svitek,
který byl léty opotřebován
a musí být ukryt.
Pravda a krása jeho slov se nezměnily,
ale oči už nerozeznávají vybledlá písmena
a v rukou se svitek rozpadá na prach.
Taková je mysl bez srdce, aby jí dávalo slova,
a bez těla, aby konala skutky.
Neboť nač by byla moudrost
bez srdce, aby ji procítilo
a bez jazyka, aby jí dal hlas?
Neplodná jako lůno stařeny je samotná mysl,
bez srdce a bez těla, aby ji naplnily životem.
Neboť, jak ti opravdově pravím,
tělo a srdce a mysl
jsou jako vůz a kůň a vozataj.
Tělo je vůz, ukutý v síle,
aby plnil vůli nebeského Otce
a Matky-Země.
Srdce je ohnivý oř, slavný a smělý,
který statečně táhne vůz,
ať už jede po rovné cestě
nebo leží-li na cestě kameny a padlé kmeny.
A mysl je vozataj,
třímající otěže moudrosti,
který je shora pozoruje,
co se rozkládá na dalekém obzoru,
a řídí směr kopyt a koles.

Poslouchejte, ó vy nebesa,
a já budu mluvit.
A poslyš, ó země, slova mých úst.
Mé učení bude padat jako déšť,
má řeč bude padat jako rosa,
jako deštík na něžnou bylinu
a jako liják na trávu.

Požehnané je dítě světla,
které je silného těla,
neboť dosáhne jednotu se zemí.
Ty budeš denně slavit svátek
se všemi dary anděla Země:
Se zlatým obilím a s prvními rudnoucími
hrozny podzimu, zralými plody stromů,
jantarovým medem včel.
Ty budeš vyhledávat svěží vzduch
lesů a polí a tam uprostřed nich
nalezneš anděla vzduchu.
Odlož obuv a šaty a dovol andělovi vzduchu,
aby obejmul celé tvé tělo.
Potom vdechuj zhluboka a dlouze,
tak, aby anděl vzduchu mohl v tobě spočinout.
Sestup do chladivé a bystře tekoucí řeky,
a dopusť, aby anděl vod
obejmul celé tvé tělo.
Vrhni se cele do jeho rozevřené náruče,
a tak často, jak zvlňuješ vzduch svým dechem,l
rozvlňuj svým tělem i vodu.
Vyhledávej anděla slunce,
a vstupuj do jeho objetí,
které očišťuje svatými plameny.
A všechno to náleží svatému Zákonu Matky-Země,
té, která ti dala zrození.
Ten, kdo našel mír s tělem,
vybudoval svatý chrám,
v němž pro vždy může dlít duch Boha.
Poznávej tento pokoj a mír svou myslí,
přej si tento pokoj a mír svým srdcem,
vyplňuje tento mír svým tělem.

Požehnané je dítě světla,
které má moudrost v mysli,
protože ono stvoří nebe.
Mysl moudrého je dobře zorané pole,
které dává hojnost a dostatek.
Neboť ukážeš-li moudrému hrst zrní,
uzří svým okem mysli pole zlatých klasů
a ukážeš-li hrst zrní hlupákovi,
uvidí jen to, co je před ním
a nazve to bezcennými kaménky.
A tak, jako pole moudrého dává bohatou úrodu,
na poli hlupáka je jen žeň kamení,
tak je to s našimi myšlenkami.
Jako klas zlaté pšenice je ukryt v nepatrném zrnku,
tak je království nebeské
ukryto v našich myšlenkách.
Jsou-li naplňovány Mocí, Láskou a Moudrostí
andělů nebeského Otce,
donesou nás k nebeskému oceánu.
Jsou-li však prosyceny zkažeností, nenávistí
a nevědomostí, připoutají naše nohy
k sloupům strasti a bolu.
Dvěma pánům sloužit nelze:
Rovněž tak nemohou dlít zlé myšlenky
v mysli naplněné světlem Zákona.
Ten, kdo v mysli našel pokoj a mír,
naučil se vznést nad říši andělů.
Poznávej tento mír svou myslí,
přej si tento mír svým srdcem,
vyplňuj tento mír svým tělem.

Požehnané je dítě Světla mající čisté srdce,
protože to spatří Boha.
Neboť jak ti nebeský Otec dal svého Ducha
a tvá Matka-Země ti dala své tělo,
tak ty budeš dávat lásku všem svým bratřím.
A tvoji opravdoví bratři jsou ti,
kteří konají vůli tvého nebeského Otce
a tvé pozemské Matky.
Nechť je tvá láska jako slunce,
svítící na všechny tvory země,
aniž by dávalo přednost jednomu stéblu trávy
před druhým.
A tato láska nechť proudí od bratra k bratru.
A jak se bude rozdávat, tak se bude znovu naplňovat,
protože láska je věčná a nevyčerpatelná.
Láska je silnější než proud hlubokých vod.
Láska je silnější než smrt.
A jestliže člověk nemiluje,
staví zeď mezi sebe a všechny tvory země,
a za touto zdí prodlévá v osamělosti a bolu.
A nebo se může stát hněvivým vírem,
který do sebe vsává vše, co se mu přiblíží.
Neboť srdce je moře s mocnými vlnami,
a láska a moudrost je musí držet na uzdě,
tak jako když teplé slunce se prodírá mraky
a tiší neklidné moře.
Ten, kdo našel mír se svými bratry,
vstoupil do království lásky
a uzří Boha tváří v tvář.
Poznávej tento mír svou myslí,
přej si tento mír svým srdcem,
vyplňuj tento mír svým tělem.

Požehnané je dítě Světla,
které na zemi buduje království nebes,
neboť bude zůstávat v obou světech.
Budeš se řídit zákonem bratrstva,
který dí, že nikdo by neměl být bohatý
a nikdo by neměl být chudý,
a že všichni by měli pracovat společně
v zahradě bratrstva.
Avšak každý by se měl brát svou vlastní cestou ,
a každý by měl rozmlouvat se svým vlastním srdcem.
Neboť v bezmezné zahradě
je mnoho rozmanitých květin:
Kdo může tvrdit, že nejlepší je ta,
jejíž barva je nachová či se má dát přednost jiné,
jejíž stonek je dlouhý a štíhlý
i když bratři mohou být různé barvy,
přesto se všichni lopotí na vinici Matky-Země,
a všichni společně pozvedají své hlasy
k chvále nebeského Otce.
A společně lámou chléb,
a v tichosti spolu sdílejí svatý pokrm díkůvzdání.
Nebude míru mezi národy,
dokud na zemi nebude jedna zahrada bratrství.
Neboť jak může nastat mír,
když každý hledá svůj vlastní prospěch
a prodává svou duši do otroctví?
Ty, dítě Světla, se setkávej se svými bratry.
A potom je opusť, abys učil Zákon ty,
kteří mají uši k slyšení.
Ten, kdo našel mír s bratrstvím lidstva,
sám se učinil spolutvůrcem Boha.
Poznávej tento mír svou myslí,
přej si tento mír svým srdcem,
vyplňuj tento mír svým tělem.

Požehnané je dítě Světla, které studuje knihu Zákona,
neboť bude jako svíce v temnu noci,
a jako ostrov pravdy v moři šalby.
Neboť věz, že psané slovo, které pochází od Boha,
je zrcadlení nebeského oceánu,
právě tak, jako třpytivé hvězdy zrcadlí tvář nebes.
Jako slova dávných proroků
jsou vyryta rukou Boží na svaté svitky,
tak je Zákon vryt do srdcí věrných,
kteří jej studují.
Neboť se vypravuje odedávna,
že na počátku byli na zemi obři
a mocní lidé, opředení slávou.
A děti Světla by měly střežit a uchovávat svá písma,
abychom se nestali zas zvířaty
a nic nevěděli o říši andělů.
Věz také, že jedině skrze napsané slovo
můžeš najít Zákon, který je nepsaný,
jako pramen, který tryská ze země,
stejně tak má skrytý zdroj v samých hlubinách podzemí.
Psaný Zákon je nástroj k pochopení nepsaného Zákona,
stejně tak, jako když němá větev stromu
se stává zpívající flétnou v rukou pastýře.
Jsou mnozí,
kteří by raději zůstali v pokojném údolí nevědomosti,
kde si hrají děti a motýli tančící na slunci
v jejich krátké hodině života.
Ale nikdo tam nemůže prodlévat dlouho
a vpředu se tyčí temné hory poznání.
Jsou mnozí, kteří se bojí je překročit
a jsou mnozí, kteří se zřítili poranění a zkrvaveni
z jejich strmých a rozeklaných svahů.
Ale víra je průvodcem přes zející propast
a vytrvalost záchytný bod na srázných skalách.
Za ledovými vrcholky zápasu se rozkládá mír a krása
bezmezné zahrady vědění,
kde smysl Zákona je zjeven dětem Světla.
Zde uprostřed háje stojí Strom života,
mysterium mysterií.
Ten kdo nalezl mír s učením předků,
skrze světlo mysli, skrze světlo přírody
a skrze studium svatého slova,
vstoupil do oblaky naplněné síně předků,
kde zůstává svaté bratrstvo,
o němž nikdo nesmí mluvit.
Poznávej tento mír svou myslí,
přej si tento mír svým srdcem,
vyplňuj tento mír svým tělem.

Požehnané je dítě Světla, které zná svou Matku-Zemi,
neboť ona je dárkyní života.
Věz, že tvá matka je v tobě a ty jsi v ní.
Ona tě zrodila a dala ti život.
To ona ti dala tvé tělo
a jí je jednoho dne zase vrátíš.
Věz, že krev, která v tobě obíhá,
se rodí z krve tvé Matky-Země.
Její krev padá z mraků, tryská z klínu země,
zurčí v horských bystřinách,
široko se rozlévá v řekách rovin,
dřímá v jezerech, mocně zuří v rozbouřených mořích.
Věz, že vzduch, který vdechuješ,
se rodí z dechu tvé Matky-Země.
Její dech je azur ve výšinách nebes,
poryvy větru na vrcholech hor,
šepot v listoví hájů, vlnění pole obilí,
spalující žár na poušti, dřímota v hlubokých údolích.
Věz, že tvrdost tvých kostí
se rodí z kostí tvé Matky-Země,
ze skal a z kamenů.
Věz, že měkkost tvého těla
se rodí z těla tvé Matky-Země,
té, jejíž tělo žloutne a rudne v plodech stromů.
Světlo tvých očí, sluch tvých uší,
se rodí z barev a zvuků tvé Matky-Země,
která tě obklopuje,
jako mořské vlny obklopují rybu,
jako víření vzduchu obklopuje ptáka.
Říkám ti pravdu: Člověk je syn Matky-Země,
od ní syn člověka dostal své celé tělo,
stejně tak jako tělíčko novorozence,
které se rodí z lůna jeho matky.
Říkám ti pravdu: Ty jsi s Matkou-Zemí jedno.
Ona je v tobě a ty jsi v ní.
Z ní jsi se zrodil, v ní žiješ,
a k ní se opět vrátíš.
Zachovávej proto její zákony,
protože jen ten může být dlouho živ
a může být šťasten,
kdo ctí svou Matku-Zemi a dodržuje její zákony.
Neboť tvůj dech je její dech,
tvá krev je její krev, tvé kosti jsou jejími kostmi,
tvé tělo je její tělo,
tvé oči a uši jsou její oči a uši.
Ten, kdo nalezl mír se svou Matkou-Zemí
nikdy nepozná smrti.
Poznávej tento mír svou myslí,
přej si tento mír svým srdcem,
vyplňuj tento mír svým tělem.

Požehnané je dítě Světla,
které hledá svého nebeského Otce,
neboť bude mít život věčný.
Ten, kdo zůstává v skrytém místě Nejvyššího,
bude spočívat ve stínu Všemohoucího.
Neboť On svěří péči o tebe svým andělům,
aby tě ostříhali na všech tvých cestách.
Věz, že Pán byl naším příbytkem
po všechny lidské věky.
Dříve než vznikly hory, dříve než vznikla země a svět,
od věčnosti do věčnosti je tu láska
mezi nebeským Otcem a jeho dětmi.
A jak by mohla být tato láska přeťata?
Od počátku až do skonání věků svatý plamen lásky
vytváří svatozář nebeského Otce a dětí Světla:
jak by mohla tato láska vyhasnout?
Neboť ona nehoří jako svíce,
ale jako zuřivý lesní požár.
Věru, ona hoří plamenem věčného Světla
a onen plamen nemůže být stráven.
Ty, který miluješ svého nebeského Otce,
řiď se jeho výzvou: Choď s jeho svatými anděli
a nalézej svůj mír v jeho Svatém Zákoně,
neboť Jeho Zákon je celý Zákon.
Věru, je to Zákon zákonů.
Skrze svůj Zákon učinil, aby země i nebe byli jedno:
hory a moře jsou jeho podnožkou.
Svýma rukama nás učinil a utvářel nás.
A dal nám chápání,
abychom mohli poznat jeho Zákon.
Je zahalen Světlem jako rouchem.
Rozprostřel nebesa jako oponu.
Z mraků učinil svůj vůz, kráčí na křídlech větru.
Posílá jara do údolí,
a jeho dech je v mohutných stromech.
V jeho dlani jsou hlubiny země a rovněž síla hor.
Jeho je moře a jeho ruce utvářely suchou zemi.
Celá nebesa hlásají slávu Boha
a obloha prozrazuje jeho Zákon.
A svým dětem odkazuje své království,
těm, kteří chodí s jeho anděly
a nalézají svůj mír v jeho svatém Zákonu.
Co byste chtěli vědět víc, moje děti?
Jak můžeme vyslovovat ústy, co je nevyslovitelné?
Je to jako když němý pojídá granátové jablko.
Jak by pak mohl vyprávět, jak chutná?
Jestliže říkáme, že nebeský Otec zůstává v nás,
pak jsou nebesa zahanbena.
Říkáme-li, že zůstává mimo nás, je to klam.
Oko, které zkoumá daleký obzor
a oko, které vidí srdce lidí,
On tvoří jako jedno oko.
Není patrný, není skrytý,
není zjevný ani nezjevený.

Mé dítky, není slov, která by vyjádřila,
co jest On.
Víme jen jediné: Jsme jeho děti
a On je náš Otec. On je náš Bůh
a my jsme děti jeho pastvy a ovce v jeho dlani.
Ten, kdo našel mír se svým nebeským Otcem,
vešel do svatostánku svatého Zákona,
a učinil úmluvu s Bohem, která potrvá navěky.
Poznávej tento mír svou myslí,
přej si tento mír svým srdcem,
vyplňuj tento mír svým tělem.
I když nebe a země mohou pominout,
ani jedno písmeno svatého Zákona
se ani nezmění , ani nepomine.
Neboť na počátku byl Zákon,
a Zákon byl s Bohem,
a Zákon byl Bůh.
Ať s tebou navždy zůstává
sedminásobný mír nebeského Otce.


Toto jsou dvě ukázky z II. a III. knihy Evangelií Esejských nalezených v jeskyních u Mrtvého moře. První knihu Edmond Bordeaux Szekely přeložil r.1936 a v Anglii vyšla v nakladatelství C.W.Daniel Co. 1937, 1 Church Path,l Saffron Walden, Esex, CB10 1JP England. Šesté vydání tam vyšlo 1988. Je přeloženo do 17 jazyků. Česky z německého jazyka existuje jako počítačový strojopis. Vyšla v nákladu přes milion výtisků.

V USA texty vyšly pod titulem The Essence Gospel of Peace, Academy Books 1974.

E.B.Szekely napsal o tzv. biogenickém způsobu života Esejských několik tuctů knih, z nichž nejdůležitější je The Essene Way-biogenic Living (encyklopedie).

Každoročně pořádá letní seminář a dílnu. Dotazy: The Essene Way, Co Academy Books Publishers, 3085, Reynard Way, San Diego, California 92103, USA.

P.S. Po 40 letech studia svitků od Mrtvého moře Szekely dospěl k názoru, že Evangelium Esejských obsahuje autentická slova Ježíše Krista, mistra Nazaretského a jeho žáka Jana Evangelisty. Jeho první verzi překladu jeho knihy s kritickým aparátem spisovatel Aldous Huxley shledal špatným a nudným. Vyzval ho, aby překlad zcela přepracoval, aby oslovil člověka konce 20.století. Teprve po mnoha letech se odhodlal předložit věčné pravdy způsobem, který promlouvá k srdci moderního člověka. Bohužel jeho přítel Aldous se druhého překladu nedožil, ale Edmund si je jist, že by se mu líbil víc. Konečný úsudek proto ponechává svým čtenářům. //Říjen 1989, přeložili Boris a Eliška Merhautovi//