Zázračná voda - O vodě

Vydání: 3.9..2014                                                                           Poslední  Aktualizace: 18. 9.  2017

 

Pitná voda

Lidské tělo se skládá větším dílem z vody, obsahuje přibližně stejné procento vody jako zemský povrch. Máme v sobě 23 procent uhlíku, 2,6 procenta dusíku, 1,4 procenta vápníku a stopová množství více než 30 jiných prvků. Především však obsahujeme kyslík a vodík, spojené v té jedinečné molekulární kombinaci zvané voda. Kojenec je ze čtyř pětin voda, dospělý člověk asi ze dvou třetin, starý člověk zhruba z poloviny hmotnosti. Proto jsou na případný nedostatek vody nejcitlivější kojenci a malé děti.

S nedostatkem vody se organismus vyrovnává mnohem hůře než s hladověním. Už ztráta 20% tělesné vody je smrtelná. Na dehydrataci člověk umírá asi během 7 dnů. Podle Guinnesovy knihy rekordů vydržel bez vody nejdéle jeden mladý Rakušan, kterého policie zapomněla v cele pro zadržené. Našla ho po 18 dnech na prahu smrti.

Zdravá pitná voda pochází ze zdravého životního prostředí. Fakta o životním prostředí v českých zemích jsou známa, stejně tak jako skutečnosti o poklesu imunologické odolnosti obyvatel, nárůstu alergických onemocnění, nízké střední délce života atd. Je nepochybné, že zdravotní stav občanů je stavem životního prostředí - tedy i stavem pitné vody - ovlivněn. Účinky kontaminantů hledaných v pitných vodách jsou toxické, karcinogenní, mutagenní (vliv na potomstvo), teratogenní (zrůdný vývoj plodu) a často kombinované.

V případě srovnávání zdravotního vlivu potravin a pitné vody nelze přehlédnout jeden podstatný rozdíl: Potraviny si můžeme z poměrně širokého sortimentu vybírat. Skutečně lze vynechat z jídelníčku prorostlý bůček nebo alespoň zaměnit hovězí játra za játra kuřecí. Pitnou vodu však dnes a denně používáme ze stejného zdroje. Ať se jedná o vodu ze studny nebo z veřejného vodovodu, jsme jí denně ovlivňováni. Tím je umocněn význam i velmi nízkých koncentrací škodlivin, z nichž některé se v těle kumulují (arzen, kadmium, olovo), jiné působí pozdně a bezprahově (specifické organické látky jako benzen, vinylchlorid, tetrachlorethen a další).

Soustavný - každodenní - vliv pitné vody na vaše zdraví je tím správným zdůvodněním snahy o to, aby vaše pitná voda byla vysoce kvalitní. Pouze taková voda bude přátelská vůči Vašemu zdraví. Navíc ale Vám bude přinášet denodenní drobné radosti: je totiž chutná a nepáchne.

„Tvrdost“ vody

Důležitým ukazatelem kvality pitné vody je tzv. celková tvrdost vody, definovaná jako součet obsahu vápníku a hořčíku ve vodě – v laboratorních rozborech označována jako Ca + Mg. O biogenní hodnotu vápníku a hořčíku (nezbytných pro vybudování těl organismů a mnoho metabolických pochodů) praví jeden zavedený slogan: "Čím tvrdší voda, tím měkčí arterie" - rozuměj: tím menší pravděpodobnost kardiovaskulárních onemocnění. Někdy se můžete setkat s názorem, že Ca + Mg, je tělem přijímán (tzv. bio využitelnost) pouze ve formě organických sloučenin jako jsou cheláty, laktáty, citráty apod. Ty jsou obsažené pouze v některých potravinách (mléčné výrobky) nebo v potravních doplňcích. Je pravda, že organická forma má vysokou bio využitelnost (cca 60 - 80%) a že z anorganických látek (např. skořápek) náš organismus vápník a hořčík přijímat neumí. Ve vodě jsou však tyto prvky obsaženy ve formě disociovaných iontů a proto biovyužitelnost vápníku a hořčíku z vody je ještě vyšší než z organických forem. A protože vody vypije člověk 2 - 3 litry denně, hraje obsah těchto prvků ve vodě významnou roli. Proto je z hlediska lidského zdraví principiálně nesprávné požívat vodu zbavenou Ca + Mg, t.j. vodu destilovanou či upravenou přístroji na principu reverzní osmózy. Voda zbavená minerálů je tzv. "hladová", odnímá minerály svému okolí, tedy i lidskému tělu, a tím je velmi poškozuje. V krajním případě vede např. požití 5 l vody zbavené minerálů naráz až k smrti. Vaření ve vodě, zbavené minerálů, odnímá důležité minerály, především vápník a hořčík, vařeným potravinám.

Vyhláška Min. zdravotnictví č. 252/ 2004 Sb., kterou se stanovují požadavky na kvalitu pitné vody, doporučuje obsah vápníku 80 mg/l a hořčíku 30 mg/l. Podrobnější informace naleznete na internetových stránkách Státního zdravotního ústavu: www.szu.cz/centrum-hygieny-zivotniho-prostredi/odborna-skupina-hygieny-vody.

Tvrdost vody karbonátová neboli uhličitanová či „přechodná“

Pod tímto pojmem se rozumí ten podíl tvrdosti vody (obsahu vápníku a hořčíku), který se z vody – nejlépe při zahřátí – vysráží sloučením s hydrogenkarbonáty (kyselými uhličitany). Při nadměrné „přechodné “tvrdosti vody vzniká tzv. vodní kámen, který znehodnocuje chuť i vzhled vařených nápojů, vzhled dušené zeleniny, ve varných nádobách zanechává nadměrné povlaky šedivého.... Na povrchu kávy se tvoří povlak, ulpívající na stěně šálku a káva nevoní tak jako z měkčí vody, čaj je nevalné chuti a tvoří se v něm sraženina, zakaluje se a brzy tmavne.

V těchto krajních případech – opakujeme: jedná se o biogenní prvky vápník a hořčík – je vhodné jejich koncentraci pro vařené nápoje snížit. Nikdy neodstraňujeme celý obsah těchto prvků, ale pouze tu část, která odpovídá obsahu kyselých uhličitanových iontů a sráží se jako vodní kámen.

Kontaminace pitných vod

Voda, kterou používáme pro úpravu na vodu pitnou, je získávána z cca 55% z povrchových zdrojů – ta bývá znečištěna především oplachem z polí dusičnany, pesticidy, rezidui hnojiv a bakteriálně. Zdroje podzemní – 45% - mívají nadměrnou tvrdost a nadlimitní množství těžkých kovů, podle podloží, ze kterých jsou čerpány.

Do všech zdrojů se navíc dostávají chemické látky z průmyslové výroby.V roce 1998 vyrobil světový chemický průmysl 800 miliónů tun chemických látek, přičemž jeho produkce se každých 7-8 let zdvojnásobuje. Potenciální toxicita odpadů z této výroby i toxicita výrobků se často vůbec netestuje. Ve významném množství se vyrábí 80 000 druhů látek.

Současné standardy pro pitnou vodu na toto závratné množství chemikálií v životním prostředí reagují mj. i tzv. skupinovými stanoveními koncentrace řady škodlivých organických látek v pitné vodě. Příkladem rozsáhlých skupin škodlivin (kontaminantů) jsou dnes všudypřítomné ropné látky (NEL), z nichž některé jsou toxické již v nízkých koncentracích. Podobně tzv. polycyklické aromatické uhlovodíky (PAU), pocházející mj. z provozu motorových vozidel i ze splachů asfaltových vozovek, jsou dnes přítomny ve všech vodách prakticky bez vyjímky. Významnou skupinou kontaminantů jsou sloučeniny obsahující organicky vázaný chlor. Ty poškozují lidské zdraví "bezprahově", což znamená, že poškozují zdraví v jakémkoliv, tedy i nepatrném množství.

Chlór a jeho sloučeniny

V sedmdesátých letech bylo v USA zjištěno, že v chlorovaných pitných vodách vznikají tzv. trihalometany, tedy chlorované organické látky s karcinogenními a mutagenními účinky. D. Moris prokazuje na základě šetření v USA, že 9% rakovin močového měchýře a 18% rakovin tlustého střeva způsobuje konzumace chlorované vody. Stanovení těchto - a dalších - specifických organických látek je velmi náročné a drahé. Proto se o jejich přítomnosti či nepřítomnosti ve Vaší pitné vodě nedovíte z obvyklého tzv. zkráceného rozboru vody, který se běžně na požádání občanů provádí za cca 800 - 1000 Kč.

Za cca 15 000 Kč pořídíte kompletní rozbor v celé šíři současného závazného standardu.

Dusičnany

Přirozené podmínky výskytu dusičnanů ve vodách (cca 2 mg/l) byly postupně narušovány růstem lidských sídlištních celků. Nepříznivý stav se však dlouho týkal pouze podzemních vod v koncentrovaných sídlištních celcích. Ještě v roce 1960 bylo konstatováno, že povrchové vody českých zemí, odebírané pro vodárenskou úpravu, obsahují malé množství dusičnanů, které z hlediska zdravotního nepředstavují nebezpečí. V tomtéž roce 1960 byly na vodárenských profilech Vltavy, Jizery a Želivky naměřeny maximální koncentrace dusičnanů kolem 10 mg/l NO3-, v roce 1980 byly zjištěny trojnásobky - max. 29-34 mg/l NO3-. Spotřeba dusíkatých hnojiv v českých zemích v té době vzrostla čtyřnásobně, ze 100 tisíc tun v roce 1960 na 420 tisíc tun v roce 1980 přepočteno na čistý dusík.

To je vysvětlení dusičnanového problému: hlavní příčinou vysokých koncentrací dusičnanů je intenzifikace (chemizace) zemědělství, jmenovitě vysoké dávky dusíkatých hnojiv. Dusíkatými hnojivy (a dalšími zemědělskými chemickými přípravky) je zasažena celá zemědělská krajina.

Zdravotní nebezpečí dusičnanů (NO3-) vyplývá z možnosti jejich bakteriální redukce v zažívacím traktu člověka na toxické dusitany (NO2-). Dusitany se slučují v žaludku se sekundárními aminy přinášenými potravou na karcinogenní N-nitrosoaminy (graf závislosti mezi jejich obsahem a výskytem rakoviny žaludku zveřejnil Fine, 1982). Statisticky byla prokázána závislost zvýšeného výskytu rakoviny jater, žaludku, tlustého střeva a močového měchýře na obsahu dusičnanů ve vodě. Vitamin C zamezuje nitrosaci dusitanů na karcinogenní nitrosaminy. Pro účinnou blokádu nitrosace pořád děláme málo: zatímco minimální poměr mezi příjmem vitaminu C a dusitanů je udáván 2:1 ve prospěch vitaminu C, činí u nás tento poměr 1,1:1.

Světová zdravotnická organizace (WHO) udává přijatelný denní příjem dusičnanů pro dospělé (ADI) 300mg.

Chemická forma jejich výskytu v pitné vodě jsou ionty; jejich biovyužitelnost je tedy velmi vysoká (udává se kolem 90%), navíc v pitné vodě není obsažen vitamin C. Při vaření potravin se koncentrace dusičnanů ve vodě a v potravinách zprůměruje – i potraviny, neobsahující dusičnany je tedy mohou varem ve vodě, která je obsahuje, získat.

V případě tzv. dusičnanové alimentární methemoglobinaemie (DAM) kojenců dochází k tomu, že dusitany reagují s krevním barvivem hemoglobinem na methemoglobin, který není schopen přenášet kyslík. Za statisticky bezpečnou koncentraci dusičnanů ve vodě z hlediska prevence DAM se považuje 15 mg/l NO3-. Nejvyšší mezná hodnota je 50 mg/l NO3-. Pitná voda však není jediným zdrojem dusičnanů v lidské výživě. Dusičnany se vyskytují i v potravě, zvláště v zelenině. Odstraňovat dusičnany ze zeleniny nelze, ovšem zelenina je pro zdravou lidskou výživu z řady známých důvodů důležitá (vitaminy, stopové prvky, vláknina). Kromě toho vitamin C, v zelenině obsažený, blokuje reakce vedoucí ke vzniku karcinogenních nitrosaminů. Ze stejných důvodů jako v případě biovyužitelnosti vápníku a hořčíku je i biovyužitelnost dusičnanů z vody ještě vyšší než z organických látek, čili např. ze zeleniny.

Obsah dusičnanů a dusitanů v potravinách:

  • Dusičnany jsou obsaženy především v zelenině, zvlášť rychlené. Příjem dusičnanů v zelenině je doprovázen přítomným vitaminem C, který zamezuje nitrosaci dusitanů (zredukovaných z dusičnanů) na karcinogenní nitrosaminy. Příjem čerstvé zeleniny tedy není z pohledu karcinogenity tak nebezpečný, jak by se mohl jevit. Jinak je to ovšem se zeleninou, která se uvařená skladuje (např. špenát). Varem ztratí vitamin C, skladováním redukuje část dusičnanů na dusitany a nic pak nebrání nitrosaci na karcinogenní nitrosaminy.
  • Obsah dusičnanů a dusitanů v uzeninách: je přísně limitován, nicméně protože se opět jedná většinou o dusitany při absenci vitaminu C, je nutno se jich buďto vystříhat anebo jejich příjem alespoň velmi omezit.

Doporučení pro skladování a konzumaci potravin:

  • zelenina by se měla konzumovat především čerstvá
  • vařená zelenina by se neměla skladovat
  • uzeniny konzumovat velmi omezeně!

Obsah dusičnanů a dusitanů v pitné vodě:

  • Jejich výskyt v přírodě, nezasažené civilizací je do 2 mg/l.
  • Liga proti rakovině doporučuje pít vodu s obsahem dusičnanů do 5 mg/l.
  • Pitná voda se u nás podílí na denním přívodu dusičnanů 20 – 140 mg (na rozdíl od např. USA, kde se podílí pouze 0,7 mg).
  • Obsah dusičnanů v pitných vodách veřejného zásobování je omezen Vyhláškou 376/2000 Sb. na 50 mg/l. Toto číslo je „v rámci možného“ – i tak je někde překračováno.
  • Lidé, konzumující pitnou vodu ze studen – a není jich tak málo, jak se zdá, přičteme-li k obyvatelstvu, zásobeného pouze ze studen (13% všech obyvatel), chataře a chalupáře – stále žijí v iluzi nezávadné pramenité studánky. („Však z této studánky pil už můj dědeček, a jaký byl zdravý!“). Neuvědomují si, že chemizace našeho životního prostředí vykonala své a jejich studánka obsahuje ve většině případů koncentraci dusičnanů 100 – 200mg/l. Navíc žijí v iluzi, že převařením se voda chemické kontaminace zbaví! Všeobecně rozšířený názor, že po převaření je voda bezchybná, je přežitek z doby, kdy chemická kontaminace neexistovala a hrozbou byla pouze nákaza mikroorganismy (cholera, tyfus). V současnosti je voda po mikrobiální stránce zajištěna, ale vžitý názor přetrvává.

Požíváním vody bez dusičnanů snížíte tedy významně jejich celkový příjem!

Těžké kovy

Těžké kovy se do pitné vody dostávají vyluhováním z hornin, ale i z odpadů těžby a úpraven rud, odpadů z energetiky a z metalurgického průmyslu.

Např. podíl arzenu v jednotlivých horninách se značně liší: v břidlicích se jeho koncentrace pohybuje kolem 10mg/kg, v žulách kolem 2mg/kg, v pískovcích a vápencích kolem 1mg/kg. V případě vrtů a studen je tedy koncentrace arzenu v pitné vodě dána druhem horniny, ze které se voda čerpá. V ČR se vyšší obsahy arzenu vyskytují především ve Středočeském plutonu (oblast od Říčan ke Klatovům, na západ zasahující až Plzeňsko) a rudná naleziště, např. na Šumavě, v Orlických horách, v Jeseníku, v Krušných horách, ale i v okolí Brna. Arzen často provází výskyt radonu.

O rozsahu zamoření našich půd arzenem si můžeme udělat obrázek z podkladů, které zveřejnilo Ministerstvo zemědělství v roce 1995: obsahy arzenu v půdě dosahují až 1 000 mg/kg. Pozor, tyto hodnoty arzenu v půdě jsou v jednotkáchmiligramů na kg. U vody ale požadujeme o 3 řády nižší koncentraci - mikrogramy na litr!

V souladu s tím, že byla prokázána nesporná karcinogenita a toxicita arzenu, rozhodla se Světová zdravotnická organizace a s ní i naše orgány ochrany veřejného zdraví od 1. 1. 2001 snížit maximální přípustné množství arzenu v pitné vodě z 50 na 10 µg/litr.

Poté, co se odborníci seznámili s novými poznatky o genotoxicitě arzenu, doporučují, aby jeho obsah v pitné vodě nepřekračoval jeden mikrogram na litr. Přičemž za cílovou hranici EPA vyhlásila "nulový" obsah arzenu v pitné vodě.

Jakost vody z veřejných vodovodů v ČR

Poslední celoplošný průzkum kvality pitné vody na všech vodárenských zdrojích (nikoliv sítích) ČR byl proveden v r. 1991. V následujících letech bylo celoplošné sledování kvality vody nahrazeno tzv. monitoringem jakosti pitné vody. Ten je prováděn Státním zdravotním ústavem v Praze. Vychází z několika set tisíc analýz pitných vod, které jsou k dispozici asi padesáti procentům všech obyvatel zásobovaných vodárenskými společnostmi.

Podle ročenky Vodovody a kanalizace ČR 2010 se na vyrobené vodě podílejí podzemní zdroje celkově 49,7 % a povrchové zdroje 50,3 %.

Celkem 7,8 milionů obyvatel (80 %) bylo zásobováno pitnou vodou z distribučních sítí, v nichž v roce 2011 nebylo nalezeno překročení limitu žádného z ukazatelů limitovaných nejvyšší meznou hodnotou (NMH). Proti tomu v 61 převážně nejmenších vodovodech zásobujících dohromady 45 880 obyvatel (0,47 %) bylo nejméně u jednoho ukazatele nalezeno překročení NMH uvedené ve vyhlášce č. 252/2004 Sb. ve všech provedených stanoveních. Z toho 65 vodovodů zásobujících 17 332 obyvatel má pro daný  ukazatel v Informačním systému pro pitnou vodu (IS PiVo) evidovanou platnou dočasnou výjimku.

Podrobné údaje o tomto monitoringu naleznete na internetových stránkách Státního zdravotního ústavu:www.szu.cz/centrum-hygieny-zivotniho-prostredi/odborna-skupina-hygieny-vody

Kvalita vody ze studní

Není centrálně sledována, pouze odhadována. V roce 1994 byl proveden průzkum na 125 studnách okresu Plzeň-jih. Při srovnání výsledků analýz s celým rozsahem ČSN 757111 nevyhovovala normě ani jedna studna. Nejčastějším výsledkem bylo, že norma je překračována ve 3-7 ukazatelích v jedné studni. S využitím řady dalších lokálních sledování dospěl Státní zdravotní ústav Praha (1999) k tomuto kvalifikovanému odhadu: Zdravotně rizikových je asi 70% studní. Tento odhad se týká cca 800 tisíc studní veřejných, neveřejných i soukromých, kterými je na území ČR zásobováno cca 1,44 miliónu spotřebitelů. V současnosti navíc vzniká mnoho vrtaných studní, ve kterých je zvýšená pravděpodobnost výskytu těžkých kovů, především arzenu. Koncentrace těžkých kovů přitom nebývá při běžném zkráceném rozboru, požadovaném pro kolaudaci, stanovována!

Nejrozšířenější omyly spotřebitelů

  • Stát se stará o kvalitu vodovodní vody. Tak zní nejrozšířenější omyl spotřebitelů. Toto tvrzení ztratilo i své zcela formální opodstatnění již v roce 1993. Tehdy došlo k odstátnění původních osmi krajských podniků vodovodů a kanalizací. Vzniklo 3.000 privátních vlastníků vodovodů a pouze významných provozovatelů je dnes 111. Tento "velký třesk" po sobě zanechal škody i v péči o kvalitu pitné vody. Pověra o péči státu však houževnatě přetrvává z dob minulých, kdy se stát staral nejen o kvalitu pitné vody, ale i o daně, bydlení a světový názor českého občana. Dnes i o ten názor aby se občan staral sám.
  • Převařením zbavíte pitnou vodu pouze bakterií, nikoliv ostatního znečištění. Je tedy nezbytné pro vaření používat stejně kvalitní pitnou vodu jako pro pití. Voda pro pití a vaření, t.j. ta voda, která projde Vaším hrdlem se nazývá "voda přímé spotřeby".
  • Chlorový zápach není znakem kvalitní pitné vody. Chlor z vody neprchá, ale spotřebovává se na oxidaci jiných složek vody a samovolně se rozpadá, atd... Trpká chuť ve vodě, kterou často přisuzujeme chloru je ve skutečnosti způsobena chlorovanými organickými látkami s karcinogenními účinky (převážně chloroform).

    *Otrávená voda. Alarmující výsledky testů vody v Česku

    Většina podzemní vody v naší zemi je kontaminována pesticidy. Kvůli biopalivům, např. žlutým lánům řepky olejky. Kde je situace nejhorší a kde nejlepší? A proč? Podívejte se na A DOST! 
    ZDE

    Alarmující výzkumná zpráva "PESTICIDY V PODZEMNÍCH VODÁCH V ČR" zde  

Přesvědčení či tušení o nedokonalé kvalitě pitné vody z veřejných vodárenských sítí a ze studní přivádí stále více spotřebitelů k přechodu na požívání pitné vody, upravené v domácnostech vodními filtry nebo na balenou vodu. Nebo nejlépe na vodu sycenou molekulárním vodíkem

Rady k zapamatování:

  • rada první: Přechod na filtrovanou nebo na balenou vodu má smysl pouze tehdy, jestliže takto bude pořizována všechna (alespoň skoro všechna) voda, ze které připravujete nápoje a jídlo.
  • rada druhá: Naučte se rozlišovat dobré vodní filtry a dobré balené vody od špatných.
  • rada třetí: Soustavné nahrazování pitné vody minerálkami nebo naopak vodou, upravovanou tzv. reversní osmózou či vodou destilovanou, povede k poruchám Vašeho zdraví. V prvém případě pro nadměrný příjem minerálních solí, v druhém případě pro jejich naprostou absenci.

    * rada čtvrtá:Naučte se rozlišovat a používat dobré GENERÁTORY VODY SYCENÉ MOLEKULÁRNÍM VODÍKEM od špatných.


    Jak získat kvalitní vodu přímé spotřeby

    Co lze dělat v prevenci? Omezit příjem karcinogenních látek. Těchto látek je celá řada; omezme se tedy na ty, které souvisí s karcinomem GIT včetně tlustého střeva a konečníku:

    1. Trihalometany, před. chloroform, produkt chlorace pitné vody, lze spolehlivě odstranit z pitné vody aktivním uhlím; toto medium odstraňuje z pitné vody nejen THM, ale i řadu dalších karcinogenních kontaminantů (blíže viz Dionela FAM 1) nebo GENERÁTORY VODY SYCENÉ MOLEKULÁRNÍM VODÍKEM )

    2. Dusičnany a dusitany:

    Dusičnany a dusitany jsou z pitné vody snadno odstranitelné iontoměniči. Protože však tato technologie není příliš levná, bylo by neefektivní zbavovat dusičnanů a dusitanů všechnu vodu a je nanejvýš logické odstraňovat je pouze z té vody, která se vypije a používá na vaření, tedy až v domácnosti (cca 2% z dodané vody). Blíže viz záložku Výrobky, Dionela FDN 2).

    3. Nadměrná „přechodná“ tvrdost vody.

    V případě nadměrného obsahu vápníku a hořčíku spolu s kyselými uhličitanovými ionty jejich koncentraci pro vařené nápoje snižujeme. Nikdy neodstraňujeme celkovou tvrdost (sumu vápníku a hořčíku), ale pouze tu část, která odpovídá obsahu kyselých uhličitanových iontů a sráží se jako vodní kámen. Z vody „dosti tvrdé“ je získána voda „středně tvrdá“ a tvrdost stálá – a s ní i biogenní hodnota vody – zůstává zachována. Další informace viz záložku Výrobky, Dionela FTK 3).

    4. Nadlimitní koncentrace těžkých kovů.

    Aktivní uhlí (např. Dionela FAM1) odstraňuje těžké kovy z vody pouze za určitých podmínek - vyšším pH a vyšší CHSK. Za těchto podmínek tvoří těžké kovy komplexy a jsou na aktivním uhlí adsorbovány. Tyto podmínky nastávají bohužel omezeně. Sorbent, použitý v Dionele FAS 4, odstraňuje z vody s velkou kapacitou arzen, antimon, hliník, selen, vanad, molybden, měď, olovo a fosfát. Účinnost roste s klesajícím pH a s klesající koncentrací železa a manganu. Blíže viz záložku Výrobky, Dionela FAS 4).


 

          ZPĚT NA ÚVOD                              POKRAČOVAT  NA KAPITOLU . KDE HLEDAT DALŠÍ INFORMACE