„Na zlatou tabulku
sdílenou Vesmírem máš napsat čitelný vzkaz. Kdybys měl už málo času,
jenom pár chvil, kdyby ti dokonce zbýval jen poslední dech, co poslal bys do
Kosmu?“ Těmito slovy začínala výzva POŠLI TO DÁL.
Začínalo tak putování k různým osobnostem literárním, vědeckým
i k výtvarníkům, kteří poté přispívali do třech stejnojmenných
knih. Vytvořilo se nádherné společenství všech těch, kterým není
lhostejný osud bližního ani osud nám blízké i vzdálené budoucnosti
planety Země. Bez nadsázky lze toto společenství pojmenovat mnohatisícovým,
připočítáme-li k autorům příspěvků do knih i návštěvníky
autorských večerů těchto knih a jejich čtenáře.
V naprosté převaze všichni správně pochopili, oč mi v tomto
projektu šlo, totiž předat dál svůj vlastní odkaz, předat vlastní zkušenost,
jak obstát ve zkoušce, jak překročit osudové mezníky a zůstat přitom
nejen celý, ale naopak posilněný onou zkouškou. Jen výjimečně jsem
příspěvek vrátila pisatelům s prosbou, aby se ještě k napsanému
vrátili a text upravili. Mezi přispěvateli textů jsou i velicí hrdinové. Ač
sami s handicapem, našli svoji cestu, našli světlo v podobě Boha a
dobrého člověka, a to šíří
tím, že dokázali žít bez
nářků, a i když obtížně, přece se vyrovnávají s realitou velice důstojně.
Když objevíte v sobě sílu – třeba od Boha
– anebo tak velmi sami sebe zmobilizujete, i když třeba do trpělivosti, že
potom veliké překážky a rány osudu sami překonáte, povězte, prosím, o
své zkušenosti jiným, kteří zatím nevědí, že zkoušky nám dané jsou
Otcem nám dávány jen v takové míře, kterou uneseme. Když roztok naší
bolesti je nasycený, zrodí se krystal našeho zduchovnění, konečně i
zduchovnění Vesmíru. Utrpení a nejistotu druhých se snažme zmírnit i tak,
že jim povíme o naší zkušenosti, v jaké zkoušce jsme my obstáli. Měla
by to dokonce být i naše povinnost, měli bychom mít pocit jakéhosi dluhu za
velikou pomoc, které se nám k zdolání obří překážky dostalo.
Lidské poznání je
tak překotné, že až za ním se někdy ocitá
lidská fantazie. Jestliže výzva k třetímu dílu knihy se zabývá otázkou
sbližování vědy a náboženství a dotýká se genetiky, pak nedávná zpráva
– i když v tisku neodborném, že „…přední badatelé pracující
na projektu lidského genomu chtějí brzy oficiálně oznámit úžasný objev:
Člověk má v sobě genetický kód neznámé formy mimozemské
civilizace!“, může působit málem jako fantazírování.
Proč neuvěřit mé představě, kterou jsem napsala
ve výzvě k první stejnojmenné knize: „Jemně a jinak se snovají
struktury staré Země, jako když šlechtíš lnové vlákno a poté ho hedvábně
tkáš. Neboj se, Kosmické vědomí určitě pošeptá řešení naslouchajícím.
Na čele křišťálová čelenka, protkaná smaragdy a čímsi dosud neobjeveným,
snímá a přijímá pro Tebe kosmickou energii… Jen na nás je, aby v Kosmu
zavládla láska, naše převeliké bohatství… Na přívěšek, který nosíš
na krku, třeba i v poslední minutě napiš svůj vzkaz, jestli také chceš připravit
dobrou budoucí historii: S Otcem a jeho láskou, již předáme, na jedné
lodi jsme. Pošli to dál…“
Lásku a naději posílej jako kruhy na vodě opakovaně
dál! Tu naději a to světlo, které zde pro každého určitě je!
Pošli to dál…
Věra Ludíková