Hradil Radomil, Chum Sebastian, Rusek Michal, Salminen Veronika Sušová:Volba lidskosti                                     Inspirace, vize, nové výzvy a souvislosti zítřka                            2014, Časoděj. brožovaná vazba, str 160, 7 obr.     Anotace První kniha z edice Vítr v plachtách s názvem Volba lidskosti a podtitulem Inspirace, vize, nové výzvy  a souvislosti zítřka, tedy novinka nakladatelství Časoděj, je dálkový rozhovor na aktuální téma čtyř autorů, jimiž jsou historička Veronika Sušová-Salminen (Finsko), publicista a typograf Michal Rusek, překladatel, publicista, redaktor a vydavatel Radomil Hradil a konečně student a překladatel Sebastian Chum.   Ivan Hoffman – bývalý slovenský písničkář, fotograf a samizdatový vydavatel časopisu Fragment-K, nyní český novinář, žurnalista, moderátor a rozhlasový komentátor – o této knize 1. října 2014 doma v Kostelanech pod Kroměříží napsal:   Každý, kdo nemyslí jen na to, jak se zařídit ve světě, jaký je, ale také přemýšlí, jak tento svět učinit lepším místem k životu, trpí (je-li soudný) pocitem marnosti.   Když se ovšem tato marnost provozuje ve společenství spřízněných duší, rázem se ukazuje naděje, že se svět tímto lepším místem stane!   Mým problémem je, že jako člověk, který stále musí něco psát, nemám čas číst. Pokud ale člověk nečte, nedoví se, že není sám, kdo přemýšlí, jak by šlo učinit svět lidštějším. Jak jsem měl příležitost nahlížet do internetové komunikace, v níž se rodila tato papírová kniha, tušil jsem, že mne zas jednou čeká dobrodružství četby:   Putování tím lepším světem paralelně plynoucím vedle toho, který nestačí.    A místo popisu toho, o čem kniha je, bude lépe když prostě nahlédnete do prezentace a ukázek níže, a zjistíte, v jakém duchu tato kniha plyne.  Prezentace knihy zde Dovolte tedy ještě  čtyři malé ukázky z  knihy:   1. Předmluva   Kniha, kterou právě čtete, se původně měla jmenovat Vítr z plachet. Název byl vysloveným přáním, aby kniha byla potřebným impulsem a přinášela čtenářům inspiraci, aby se naše společnost ve svém vývoji na desítky či stovky let nezastavila, podobně jako se zastaví plachetnice, nastane-li mrtvolné bezvětří.      Poté, co nám znalci asociací poradili, že název je příliš negativní, protože umožňuje i výklad, že někdo někomu vítr z plachet vzal, jsme jej změnili na Vítr v plachtách. A protože téma společné budoucnosti je často vnímáno spíše jako těžké, cítil jsem potřebu tuto tíhu odlehčit návrhem obalu s námětem velmi lehkým, kde kromě symbolu plachet byla plážová modrá a na obzoru byl schovaný maličký okraj právě vycházejícího Slunce – jako symbol naděje, že budoucí svět nezanikne a bude dobrý.      Když jsem pak ukazoval hotový návrh jednomu knihkupci, pochopil jsem (myslel si, že tato kniha je o plachtění), že tudy cesta nevede a že nesnadnost hledání a nutnost přemýšlení o budoucnosti nelze něčím zamaskovat nebo za něco skrýt. Před tím, co přijde, neutečeme. Naše budoucnost je výzvou. Je úkolem.      Pak jsme se v našem týmu autorů shodli na názvu Volba lidskosti, přičemž jsme vyšli z podtitulu, v němž bylo původně sousloví hledání lidskosti. I tento podtitul jsme však zavrhli, protože samotné hledání je dnes málo – pouhé hledání nestačí. Smyslem je nalezení. Nalezení toho lepšího, co máme všichni v sobě. Jde o naši volbu, jde o naše plně vědomé a bdělé rozhodnutí, které musíme dělat znovu a znovu, v každé vteřině. A možná přesně to měl na mysli i Martin (přispěl jako host do tohoto e-mailového rozhovoru dvanácti řádky na straně 28), který svoji poznámku zakončil slovy: …osobní proměna vždy na prvním místě. Já – teď – zde – to.      Lidské společenství prošlo za posledních sto až dvě stě let neuvěřitelným vývojem. Sledujeme-li pokrok zejména v oblasti počítačů, mobilů a tabletů, nelze nežasnout, zejména známe-li technické detaily. Velikost vodivých mikrodrah v procesorech se rychle posunuje k samotným teoretickým hranicím hmoty, kdy je tvoří stopa široká už jen pouhé jednotky atomů. Na rok 2018 se plánuje výroba procesorů s technologií vodivých drah o šířce 10 nm, přičemž teoretický limit leží kolem 5 nm. Technickým oborům tedy zaostávání vyčítat opravdu nelze. Jak na tom však jsou humanitní obory? Jak pokročil za poslední staletí vývoj v oblastech filosofie, sociologie, politologie, ekonomie, historie nebo žurnalistiky?      Autoři této knihy věří, že i v těchto humanitních oborech, na jejichž vývoji a „objevech“ především závisí vývoj lidské civilizace, dojde velmi brzy k podobnému vývoji jako v technice. A v oblasti lidskosti, empatie, altruismu a vstřícnosti – na rozdíl od techniky – navíc omezení nejsou. Jakmile se podaří odblokovat tvořivý lidský potenciál i v těchto sférách, dojde k rychlému pokroku také zde. Stačí změnit témata (a hosty) veřejných diskusí, stačí pochopit, jak funguje současná mediální krajina – a komu dnes slouží. A proč.   Michal Rusek (sobota, 4. října 2014, Třebíč)       2. Veronika (čtvrtek, 10. července 2014, Kempele): Hovořit o krizi a nutnosti změny se dnes už stalo do značné míry mantrou (třeba i levicovou) a pro mnohé je to slovo vlastně bez obsahu, protože ho všichni neustále opakují v různých podobách. Do značné míry zřejmě každá generace považovala svojí dobu v něčem za „krizovou“ a musela se – reflexivně nebo nikoliv – snažit najít řešení pro nefunkčnosti sociálního systému nebo svých institucí. Ostatně slovo krize je původem ze staré řečtiny. Oba, Sebastian i Michal, jste se dotkli myšlenky, že to, co jest neodpovídá tomu, co by mohlo být (či dokonce mělo být) jako určitého znaku krize. Připomenu učení M. Jana Husa, který už na začátku 15. století kritizoval rozdíly mezi tím, co církev kázala a tím, jak se konkrétně chovala. O sto let později Martin Luther navázal na podobnou myšlenku a začal tak hnutí evropské reformace. Obecně řečeno, revoluční situace vznikají tam, kde dojde k totálními rozpadu vztahu mezi tím, co má být a toho, co ve skutečnosti je. Tedy v momentě ztráty legitimity jednoho konkrétního uspořádání.      Jenže, zdá se, dnešní doba nemá Husy ani Luthery ani autentické revoluce, a zřejmě ještě nedospěla do bodu, kdy to, co má být, se tak moc liší od toho, jak lidé vnímají a zakouší svojí realitu. Otázka je proč? Je to opravdu proto, že ten rozdíl není tak viditelný, nebo proto, že dnešní systém dokáže dokonale zakrývat svoje nedostatky, ideologicky je vysvětlovat, odvádět od nich pozornost a „umrtvovat“ a zároveň rozdělovat masy?      Mluvení o krizi nám jde, ale mnohem horší je to s hledáním alternativ1, už jen proto, že po nich vlastně není společenská poptávka. V 90. letech se dokonce objevil v západním sociálně-vědeckém myšlení výjimečný názor, že žádná alternativa k současnosti (či kapitalismu a liberální demokracii) neexistuje. To samozřejmě popírá procesy historické změny a staví na ideji „zamražených“ dějin, které skončily v jednom bodě, který se prohlásil jako „nejlepší z možných“. Krize je sice pořád slovem, které se skloňuje, ale hledají se k ní vesměs systémová, nikoliv proti-systémová řešení ve smyslu vytloukání klínu klínem. V tom případě tak asi reálně hrozí, že systém se „změní“ tím, že se vyčerpá a s ním se vyčerpá i planeta Země a její přírodní zdroje, jak už naznačil Michal.      V USA, a nejen tam, jsou v současné době populární post-apokalyptické televizní show, které ukazují na to, že v daný moment panuje určitý pocit či Zeitgeist, že budoucnost není řízená nebo přirozená alternativa, ale nějaká forma apokalypsy, většinou spojená s dosud neznámou formou nákazy nebo s technologickým kolapsem. Zajímavé je, že tato masově-kulturní post-apokalyptická společnost, nebo spíš společenství, má v mnohém společné rysy s dneškem, a je pouze radikalizovanou formou sociálního darwinismu „přežití nejsilnějšího“. Alternativy jsou v mlze, a nevíme, jak lze změnit tak komplexní a propojený svět jako ten náš, protkaný složitými a anonymními institucemi, technologiemi a závislostmi. Mnohem lépe nám jde diagnostika než plánování jiného budoucna. Na druhou stranu představa, že musíme společnost měnit, řídit její směr a orientovat se na budoucnost, je něco, co je na prvním místě typické pro moderní západní myšlení, které je lineární a dává přednost teleologické naraci. Lidské dějiny jsou však mnohem starší a delší než naše západní civilizace a měnily a proměňovaly se i společnosti, které nevnímaly svoji společnost moderním způsobem.      Osobně bych si kladla v této knize skromnější cíl, a tím by mělo být kritické promýšlení naší současnosti, nikoliv ale na prvním místě (jako cíl) definování nebo identifikování konkrétních alternativ pro budoucnost. Existuje totiž velká pravděpodobnost, že při takovém příslibu čtenáře prostě zklameme, protože nakonec skončíme u banalit, aniž bychom byli nějak konkrétně schopní navrhnout lepší společnost. Je to prostě proces, který se nedá uspěchat a uřídit, i když kolem nás je plno varovných signálů o tom, že jsme na cestě sebedestrukce. Myslím si ale, že v českém kontextu je nutné lidí začít zvykat na to, že systémově není něco v pořádku, že to není jen nějaká levicová ideologie a „návrat do komunismu“, ale že tu jsou fakta a vztahy, které nevidí, i když se jich týkají, a která jim mohou pomoci se zorientovat.    Radomil (čtvrtek, 10. července 2014, Říčany): Mám, co se současnosti a budoucnosti nás lidí týče, stejně jako ostatní účastníci tohoto rozhovoru, mnoho otázek a pochybností. Proč si pod sebou podřezáváme větev? Proč děláme věci, které jsou tak krátkozraké? Proč žijeme způsobem, který bezohledně ničí a vysává přírodní zdroje a tolik se protiví lidské důstojnosti, lidské přirozenosti – když jsme navíc sami sebe nazvali člověkem moudrým? Cožpak tohle je nějaká moudrost?      Vnímám to skutečně tak, že náš způsob života nejenže není takový, jaký by být mohl, on dokonce naprosto není takový, jaký by být měl. A uvědomuji si, že to je jádro pudla: naše racionálním myšlením určovaná společnost odmítla princip teleologie, tedy předurčení – ono „má být“. Není zde nikdo a nic, co nebo kdo by určilo, co být má; co bude, je jen věcí libovůle. Není se komu zpovídat ani komu zodpovídat. A přesto jsem přesvědčen, že kaž­dý člověk přichází na svět s určitým úkolem, s určitým předsevzetím, a stejně tak mají určité úkoly i jednotlivé národy a rovněž lidstvo jako celek. Jestliže se člověk, národ, lidstvo svému úkolu zpronevěřuje, vyvolává to někde hluboko v duši nespokojenost, špatné svědomí, pocit krize. Ten praobraz, který bychom měli uskutečňovat, je lidská společnost respektující důstojnost a svobodu jednotlivce, spravedlivě rozdělující statky, zachovávající rovnost před zákonem, navíc společnost nevykořisťující Zemi a její přírodní říše. Tedy všelidské a nejen všelidské bratrství. Utopie? Nebo snad idea, jejíž cesty uskutečnění bychom měli hledat?      Podobně jako Michal si ale kladu otázku, kam se ztratilo nadšení mladé generace. Proč ti, kteří se dosud „nenamočili“ do tohoto nelidského systému, neprotestují? Proč je vůbec tak málo těch, kteří ten hlas černého svědomí lidstva slyší?   Sebastian (pátek, 11. 7. 2014, Praha):  Zdá se mi, že hlavní důvod, proč lidé nevnímají krizi jako akutní, je jednoduchý: Vždy se najde určitý podvědomý pocit, že svět se mění velmi rychle a „krizí“ už za sebou máme strašně moc (celé 20. století, 21. zatím nevypadá o moc klidněji), a přesto jsme přežili. Proto bych se zaměřil nikoliv na slovo krize, ale slovo změna. Ptáme-li se, co může každý z nás udělat teď a tady, čím může skutečně přispět, pak je na vrcholku všech velkých úvah a návrhů změna sama o sobě, tedy uvažování a rozvíjení určité podstaty změny jako fenoménu ve světě kolem nás. Změna je všudypřítomná, je jí historicky stále více (civilizace se dynamizuje) a do budoucna se zdá, že pevných bodů a neměnných věcí bude stále méně. To je, myslím, hlavní otázka současnosti, který bublá pod povrchem.      Začíná nám pomalu docházet, že je na čase přijmout věčnou proměnlivost věcí a opustit křehké a hrubiánské technologicko-ideologické systémy minulosti, které se především snažily budovat stabilitu a ostrůvky „civilizovanosti“. Ostatně to je i z antropologického hlediska nejvýraznější popis našeho živočišného druhu: „Jsme specializovaní na to, abychom neměli žádnou specializaci,“ a ačkoliv jsme se historicky snažili tento fakt v zájmu přežití (ohroženi přírodou a agresivitou jiných lidí) zakrýt a dávali jsme přednost pevným strukturám, dnes se stále častěji objevuje obrovský rozdíl, skoro až válka kultur, mezi těmi, kdo jsou ochotni přijmout proměnlivost a nestálost všeho, na co jsme zvyklí, a na druhé straně těmi, kdo se nechtějí vzdát iluze pevných základů a jasných os, kolem kterých se točí kolesa vesmírných mechanismů.      Schopnost zpochybnit a možná v omezené míře i popřít aristotelovský esencialismus a laplaceovskou klasickou mechaniku se zdá být nejdůležitějším posunem, který můžeme ve svém uvažování a vnímání učinit.       Takže ve zkratce: Vyzývám k tomu, abychom se chvíli věnovali změně samotné jako principu v realitě a ukázali si, že dokud na ni nebudeme připraveni, nepřijde ani žádná lepší, důstojnější budoucnost.      Osobně se mi moc nelíbí nařčení současných generací z neaktivity a nezájmu, stačí se podívat na počty demonstrací a různých hnutí. Možná, že došlo k až přílišnému rozdělení revolučních snah mezi stovky dílčích projektů, ale to neznamená, že je dnešní generace nějak závažně apatická nebo neaktivní.      Velká hnutí současné generace nejdou lehce zařadit, proto se o nich nedozvídáme z médií skoro nic, ačkoliv jsou skutečně obrovská (Occupy, Anonymous, Indignados, Flood Wall Street a další). Dále je nutné brát v potaz zcela zoufalou situaci současné mladé generace – jedná se o první generaci v dějinách moderního Západu, jejíž kvalita života je nižší, než kvalita života jejích rodičů. Sociální jistoty, pracovní podmínky, rodina, vzdělání, zdravotní péče..., to vše se rozpadá společně s veřejnou infrastrukturou a možností ovlivnit politické dění.      Poprvé za dlouhá léta zažíváme oklešťování demokratičnosti veřejné správy, rozpad soukromí, v podstatě neexistuje mladý člověk bez dluhů, civilizačních a psychologických chorob a různých následků několikanásobného stresu. Zároveň samozřejmě z hlediska lidstva žijeme v té nejlepší éře, v jaké jsme kdy žili (násilná úmrtí klesla obrovským způsobem), ale zároveň se prohlubuje i staletí se rozvíjející emocionálně-psychologická krize (největší počty sebevražd) a rozdíly mezi bohatými a chudými. To je odvrácená strana Západu, to je ta skutečná krize – schovaná hluboko uvnitř lidských bytostí, pozorovaná a popisovaná odborníky už mnoho desetiletí v přímém přenosu.      3. Informační válka a manipulace   Bohužel málo vnímáme, že nežijeme v míru, ale jsme všichni ve velmi ostré válce, kterou můžeme i přesně pojmenovat: informační válka. Současné ekonomicko-politické uspořádání zde není náhodou, vzniklo velmi tvrdým a úporným bojem různých zájmových skupin. Zatímco dříve v dějinách vedli mocní války o území fyzicky, dnes jim stačí kapitál, kterým si podmaní každou nepozornou nebo jen „málo inteligentní“ krajinu.      A ještě navážu na Veroniku, že je to společnost, kdo určitým způsobem programuje hodnoty, chování, jednání atp. každého člověka (s. 49). Přijmeme-li předchozí tvrzení – tedy, že žijeme ve světě, v němž je vedena ostrá informační válka – můžeme je vyslovit ještě jinak: ti, kdo dnes v této válce vítězí, zásadním způsobem manipulují a tedy určují naši realitu (viz s. 61 dole).      Zamyslíme-li se nad motivací těch, kteří současný světový ekonomický systém nastavili a kterým tento systém v zásadě vyhovuje, neexistuje v současném neoliberálním kapitalistickém světě účinná protisíla, která by schopnost těchto vítězů manipulovat klíčové otázky omezila. Síly tak nejsou vyrovnané. Na jedné straně idealisté, kteří mají „holé ruce“ a ideje, na druhé straně „vítězové“, kteří využívají rétoriku kapitalismu, že každý má právo maximalizovat všemi legálními způsoby svůj kapitál, má právo mít stále vyšší zisky a tedy i moc. Je to podobné, jako vpustit dvanáctileté skauty a skautky do jednoho ringu se smečkou vyhladovělých vlků. Je to souboj již od své podstaty nerovný.      Máme zde principiální rozdíl mezi etickým spolkem filosofů (kteří hledají poctivě a nezištně) ve srovnání s ringem, kdy spoludiskutujícímu již z principu nejde o nalezení pravdy, nebo alespoň o hledání lepší společnosti pro co největší počet obyvatel planety Země, ale pouze a jedině o maximalizaci zisku, respektive s ním spojené faktické moci. Chci tímto zpochybnit (aniž bych jakkoliv hlásal návrat k socialismu) základní tezi kapitalismu, která říká, že pokud se bude každý aktér na trhu starat o své zisky, bude právě toto chování vést k prospěchu celé polis.      Ano, umím si představit situaci, kdy by tyto úvahy fungovaly, ale museli bychom předpokládat, že tržní hráči dodržují dohodnutá pravidla hry a nemanipulují veřejný diskusní prostor nejednou falší. A hlavně jsou etičtí. Ale tak tomu není.      Vznáším zde velmi závažné obvinění: ti, kdo jsou dnes politicko-ekonomičtí vítězové (navíc jména těch hlavních pochopitelně vůbec neznáme!), vědomě manipulují a hrubě zkreslují potřebnou diskusi o budoucnosti hned ve třech samostatných rovinách:       1. Nejprve jde již o samotný popis situace, tedy o analýzu toho, co je špatně. Často slyšíme tvrzení, že vše je na nejlepší možné cestě, že společenský systém už lepší být nemůže a máme si vážit toho, že jsme na tom lépe než před 100 nebo 200 lety. Také jsme ubezpečováni, že jsme se ocitli „na konci dějin“. Proto je každé pátrání po lepší společnosti nejen marné, hloupé a pošetilé, ale rovnou i odsouzené k nezdaru.      Navíc je zde tvrzení, že vše zlé přišlo na svět právě skrze snahu udělat svět lepší, a právě proto nemáme o lepší svět ani usilovat. Vývoj je nutné ponechat anonymnímu tržnímu samovývoji. Ukázková faleš. Pamatujme, že ve skutečnosti jde o to, abychom přestali vítězům v ekonomicko-politické a informační válce nahlížet pod pokličky a abychom vyklidili hřiště. Tržní hra pak bude pokračovat zcela v jejich režii.   2.  Další manipulace spočívá ve zpochybnění důvěrohodnosti kaž­dého, kdo přemýšlí (podobně jako my zde) o konturách lepší budoucnosti. Jde o tvrdé útoky ad hominem. Přemýšlivým se vyčítá, že o budoucnosti přemýšlejí kvůli své osobní frustraci. To je zajímavé tvrzení. Víme, že peníze a moc korumpují a statisticky bude opravdu platit, že lidé tzv. „úspěšní“ věnují svůj čas v prvé řadě své finanční kariéře a nikoliv „planému“ filosofování o lepší podobě poleis. Taky si nemáme závidět a musíme každý začít s nápravou u sebe, říkají nám oni.   3.  A konečně můžeme jasně vidět systémové odmítání diskusí o tom, jak by měl budoucí svět vypadat. V „těžkých“ médiích – tedy v TV a v rozhlase – která jsou jasnými spolupachateli dnešního neutěšeného stavu, již řadu let bolestně chybí odpovídající diskusní formát, přestože dnes má Česká televize již 5 programů. Diváci by si např. mohli kdykoliv zopakovat přes Internet i pořad, který by se vysílal brzy ráno, třeba i mezi druhou a pátou hodinou ranní, kdy Déčko/Art vysílá jen „spící“ obrázky. (Mimochodem: na Slovensku stále existují diskusní pořady jako Večeře s Havranem a Pod lampou.)   Znovu se tak vracím k rozdílům ve vnímání a z nich pramenící odlišné motivaci aktérů naší reality. Situaci, kdy jedni až naivně ctí etiku a pravidla a druzí vítězí hlavně tím, že je libovolně překračují a plni falše mění i v průběhu hry, brilantně popsal ekonom Tomáš Sedláček:      „A kdo určuje pravidla hry (stejně jako téma či pravidla debaty), zápas zpravidla vyhrává. Ale co když francouzští hráči nasadí jinou, agresivnější taktiku a začnou nic netušícím Američanům kopat zezadu do kotníků? Co když si jeden z hráčů narychlo sežene nůž, nebo dokonce střelnou zbraň? V sázce je mnoho, a jak již bylo řečeno, není zde nikdo, kdo by pravidla vyjasnil a usměrnil a vynutil jejich dodržování.“      Při takovémto perverzním zápase by nevyhrál nejlepší fotbalový tým, ale ten nejagresivnější nebo ten tým, jehož hráči by měli nejméně skrupulí. Taková hra vybere jakousi zvláštní selekcí takový tým, který by nikdo na dalším turnaji potkat nechtěl.“      4. Radomil (čtvrtek, 31. července 2014, Říčany): Pracujeme se spoustou pojmů, které můžeme (a možná i nutně musíme) chápat odlišně, jejich obsah je v našem vědomí rozdílný, a nedovedu si představit, že bychom si je všechny měli definovat – třeba pojmy svoboda, společnost, individualita, vize, iluze, kapitalismus, neoliberální kapitalismus, samozřejmě pojem změna atd. Nemůžeme než doufat v to, že se nám ostatní pokusí porozumět, a zároveň musíme počítat i s tím, že se to ne vždy úplně podaří. Pro mě je například velmi problematický pojem revoluce: jak zásadní změnu společenských vztahů či poměrů si pod ním představit? Jakým způsobem by tato změna měla být provedena? Co ještě není a co už je revoluce? V mém vědomí je tento pojem více méně spojen s krveprolitím a s násilím, chápu ho tedy jako násilnou změnu společenských poměrů, a je pro mě tudíž jako forma společenské změny obtížně přijatelný. Proto – ale nejen proto – dávám přednost pojmu přerod. Naopak pojem vědomí mi přijde jako poměrně jasný. Vědomí je vše, co si uvědomujeme a čím si uvědomujeme, tedy čím o něčem víme. Filosofové rozlišovali kategorie bytí (Sein) a vědomí (Bewusstsein) – bytí jako vše, co vědomé není, vědomí jako vše, co vědomé je – a přeli se o to, co je prvotní. V marxismu jsme se učili, že bytí je prvotní a vědomí je druhotné jako produkt bytí, ovšem na stejném názoru je postaveno celé současné paradigma. Podle mého (ale samozřejmě nejen mého) mínění je tomu naopak a prvotní je vědomí. Z toho také vychází mé přesvědčení, že prvotní je to, co se nachází a odehrává ve vědomí individuí, resp. individualit; z toho se pak odvozují společenské vztahy. Jinými slovy, člověk není produktem společenských vztahů, ale ani genů, nýbrž tím určujícím (určujícím pro něj i pro společenské vztahy) je jeho individualita, jeho já. A to je také důvod, proč nevěřím v revoluce, ale doufám v přerod společnosti, který začne ve vědomí jedinců. Veronika píše, že představa, že „já“ může změnit sociální systém, je lichá. Já si naopak vůbec nedovedu představit, co jiného než já, než individualita a její vědomí, by systém mohlo změnit. Jestliže se změna neodehraje nejprve ve vědomí konkrétních jednotlivých lidí, nemůže se odehrát ani na úrovni společenských vztahů, na úrovni bytí. To, že my v této knize o změně uvažujeme, a že se ji snažíme realizovat ve svém vědomí, a spolu s námi totéž budou dělat i čtenáři, je předpokladem, aby se změna mohla uskutečnit i ve vnějším světě. Kdyby se naproti tomu změna uskutečnila primárně „sama od sebe“ ve společnosti a my ji mohli pouze zpětně reflektovat, byli bychom pouhými objekty dění, nikoli jeho hybateli. Potom by mi ale naše rozprava přišla zbytečná.     Povaha kapitalismu a jeho alternativa Sebastian píše, že „kapitalismus nemá alternativu“; tomuto použití pojmu alternativa ovšem tak docela nerozumím. Alternativa je „volba mezi několika vzájemně se vylučujícími možnostmi“ (Akademický slovník cizích slov), a pokud by kapitalismus neměl alternativu, tedy pokud by nebyla jiná možnost než kapitalismus, pak se také nemáme o čem bavit. – Předpokládám, že všichni, kdo se na tomto rozhovoru podílíme, se domníváme, že kapitalismus (nebo ať už současný systém budeme nazývat jakkoli) alternativu mít musí a my ji chceme hledat. Nikdo z nás ji asi také nespatřuje v socialismu či komunismu; nicméně poznat tyto dva systémy nám dává možnost hledat tu skutečnou alternativu: takovou formu společnosti, kterou budeme vnímat jako lidsky přijatelnou, důstojnou, spravedlivou, dobrou či jak to nazveme. Pokud se úvahami, kterými se zabýváme my zde, zabývali („mnohokrát“) jiní a jinde, není to přesto, podle mého názoru, nijak na závadu a nemělo by nám to bránit v tom, abychom se o to pokusili znovu a možná lépe. Ve skutečnosti – tak jako je každá individualita jiná – je i každá taková úvaha jiná, a každý člověk přináší svůj úhel pohledu, odlišný od všech ostatních. Nesouhlasím ani s tím, jak je přesvědčen Sebastian, že bychom neměli hledat odpovědi na otázky, co je špatně; jedině od velmi dobrého poznání a uvědomění si toho, co je špatně, můžeme hledat cestu k tomu, co je dobře. Měli bychom zcela konkrétně poznat, co bylo špatné na socialismu a co je špatné na kapitalismu, a to nám může pomoci v nalézání odpovědi na otázku, v jaké společnosti chceme žít.     A také se nemohu ztotožnit s názorem, že čtenáři čekají na někoho, kdo jim řekne, na co se můžou těšit. Nikdo jim to totiž neřekne a nikdo je nepostaví před hotovou věc. A pokud ano, zcela jistě jim ta „věc“ pak nebude po chuti. Nikdo ať nečeká, že za něj něco udělá či vymyslí někdo jiný. Ta otázka, jaký svět chceme, tak skutečně stojí před každým člověkem a nelze se jí vyhnout.     Ještě jednu otázku k Sebastianovu příspěvku bych měl: Sebastian vyjmenovává čtyři síly současného kapitalismu: zaměření na nejmenšího společného jmenovatele, zaměření na vizi sebe sama jako strážce modernity, sílu kreativní destrukce a schopnost naprosté iluze změny. Vzhledem k důrazu, který Sebastian na tyto čtyři síly klade, předpokládám, že pro něj mají zásadní význam i v uvažovaném procesu změny; přiznám se však, že mně tento význam naprosto uniká, ba dokonce se mi tyto čtyři „síly“ jeví jako cosi zcela libovolně stanoveného, postrádajícího jakoukoli vnitřní soudržnost a souvislost. Nezdá se mi prostě, že by mi jejich vyjmenování jakkoli pomohlo k pochopení povahy kapitalismu, postrádám v tomto seskupení zákonitost a uvítal bych nějaké vysvětlení.     Také bych se chtěl vrátit k Michalovu minulému příspěvku. Michal vedle sebe staví kapitalismus a socialismus a jako jejich společný rys – který vnímáme jako od základu špatný, tedy odporující tomu, jaká by lidská společnost měla být – nalézá manipulaci a faleš. Je zřejmé, že společnost, k níž chceme směřovat, by na nich založena být neměla. Otázka ale je, proč tomu u těchto dvou systémů tak bylo. Socialismus jako svým (zvrhlým) způsobem náboženský systém stavěl na ideologii a vyžadoval od svých příslušníků její vyznávání – klanění se oficiálně uznávaným a vyznávaným „bohům“. Tato ideologie musela být rituálně přijímána a vyhlašována – máme v živé paměti nejen povinnou účast na „manifestacích“, ale třeba i povinné floskule o plnění usnesení sjezdů KSČ v předmluvách k diplomovým a jiným vědeckým pracím. Kapitalismus naopak (záměrně píšu naopak, protože v řadě zásadních kritérií považuji tyto systémy za protichůdné) staví nikoli na ideologii, ale na ekonomice, lépe řečeno na maximalizaci zisku, jíž podřizuje vše ostatní, včetně kultury, zdravotnictví, školství atd. Vnímám tyto dvě oblasti nebo síly – ekonomickou na jedné a ideovou (v případně socialismu zvrhlou v ideologii) oblast na druhé straně – jako protipóly, krajnosti (extrémy), které svým bujením, svou dominancí v konečném důsledku korumpují celý systém, celý sociální organismus. Důvodem všudypřítomné manipulace v kapitalismu je podle mého názoru právě ten v základu spočívající ekonomický boj o zisk: abych maximalizoval svůj zisk, musím využívat ostatní příslušníky společnosti, a abych je mohl využívat, musím je manipulovat – reklamou, zpravodajstvím atd.     Jaká by tedy měla být společnost po změně, po přerodu? Neměla by být založena na přetvářce a manipulaci. K tomu je však nutné, aby je v sobě neměla systémově zabudované. Kapitalismus je z mého pohledu hluboce pokrytecký systém, který sice říká a zákony vyžaduje, abychom se chovali mravně, ve skutečnosti nás však doslova nutí k nemravnosti, totiž k vzájemnému využívání a manipulaci. Nová společnost by v tomto měla být ve vnitřním souladu – měla by mravnost nejen vyžadovat, ale také umožňovat. Tedy neměla by se jen tvářit, že manipulace je špatná, ale neměla by manipulovat.     Já osobně pak považuji za podstatný ten rys nové společnosti, aby nebyla založena na vzájemném boji, soupeření a tudíž ani konkurenci, ale na spolupráci ve všech oblastech.    ******************************************************************************************************************************* Stručný obsah knihy:   Předmluva                                                                7 Mezi mnoha útesy, za šera                                             9     Skromný cíl: kritické promýšlení současnosti 14     Podstata změny                                                 20     Odkouzlení světa a všední zázrak                              24     Comfort zone                                                   30 Možná svítání                                                            36     Role přírody a hlubinná ekologie                                43     Inkluzivní humanismus                                           45     Otázka společenské změny                                      49     Informační válka a manipulace                                  55     Základní kameny systému                                       59 Tušení pevniny                                                           65     Povaha kapitalismu a jeho alternativa                          67     Ideály jako maska                                              73     Co tušíme o budoucnosti                                       76     Jak přemýšlet nad lepším zítřkem                             77     Přiblížení základních sil současnosti                           78     Směřujeme k techno-fašismu?                                 84 Bezvýchodná situace?                                                    88     Konkrétní rozlišování                                           94     Co s budoucností?                                              99     Solidarita, bratrství,láska                                    103 Krajina                                                                   109     Lidské zvíře – Zóon politikon                                 115     Apolitická ideologie                                           116     Paralely a alternativy                                         116     Kolik máme času?                                             117     Technologie, komunikace, vztah k přírodě a chápání práce 118     Individualizace a osamělost                                  123     Bojujme proti asymetrii                                      133     Lidská práce                                                  135     Piedestal lidskosti                                            137     Realita skutečná a virtuální                          138     Pomáhat může skutečně každý                               142 O autorech a doporučené info-zdroje                                  156 ********************************************************************     Objednávka  knihy  Knihu můžete zakoupit za 215,-Kč  + poštovné podle  tarifu České pošty .      Objednávat můžete zde --->> home | o nás | program | archiv | kontakt | novinky | příležitosti | obchod/shop         2014, HARMONIE SE ČTYŘLÍSTKEM,